Dejte vzteku šanci
Osobní výběr ze světového tisku
Již jsme četli, co se letos stane. Podívejme se teď na to, co se v roce 2017 nestane. Třeba The Economist jistě nebude připomínat, co publikoval začátkem listopadu. Tehdy, pod vlivem očekávaného vítězství Hillary Clintonové, zveřejnil žebříček států podle toho, kolik let stály v jejich čele ženy. Teď už víme, že USA zůstanou nadále mimo, ale žebříček sám o sobě stojí za pozornost.
Sestavil ho think tank Světové ekonomické fórum, zahrnuje uplynulé půlstoletí a ženy ve volených úřadech hlav států či vlád (mimo zůstali nevolení panovníci, jinak by díky Alžbětě II. suverénně vyhrála Velká Británie). První je trochu nečekaně muslimský Bangladéš (23 let pod vládou premiérek), potom Indie a Irsko (21), Island (20), Filipíny (16), Norsko a Šrí Lanka (13), Británie a Finsko (12), Libérie, Německo a Nový Zéland (11), Lotyšsko, Argentina a Bosna (10)…
Těžko dělat paušální závěry. Mezi státy s nulovou bilancí patří kromě Česka i Rusko, Švédsko, USA či Kanada. Plyne z té sestavy něco? Chabou bilanci Francie (1) by vylepšila Marine Le Penová, kdyby vyhrála prezidentské volby. Ale vsaďte se, že jako ženský úspěch by to nikdo neslavil.
*** Kdo pamatuje rok 2013, který proběhl ve znamení 120 let Lidových novin, pochopí, jak si teď své 70. narozeniny užívá magazín Der Spiegel. Na webu nachystal výroční kvíz. Na ukázku.
Za rok se vytiskne 7,4 miliardy stránek Spiegelu. To odpovídá úhrnné váze obyvatel a) Göttingenu, b) Hamburku, nebo c) Lübecku? Správná odpověď je c. Ano, 216 tisíc obyvatel Lübecku váží úhrnem asi 15 tisíc tun. Haha, to je legrace.
Jdeme dále. Spiegel zaměstnává 70 dokumentaristů, což překračuje i americké zvyky ( New Yorker má 16 „fact-checkers“, Vanity Fair 20). Když to před lety spatřil jeden kanadský novinář, od té ZBYNĚK PETRÁČEK doby kolegům ze Spiegelu říkal: a) „akurátní Němci“, b) „pošahaní Němci“, nebo c) „lajdáčtí novináři“? Správná odpověď je b. Raději se ani neptejte, kolik dokumentaristů zaměstnávají české noviny. To číslo by se dalo vyjádřit asi jako „menší než malé“a o to víc závidíme „pošahaným Němcům“.
*** V této rubrice čerpáme z blogů na webu Spiegel Online. Ty ještě po Vánocích reflektují teroristický útok v Berlíně a reakce na něj. To nahrává Janu Fleischhauerovi, jenž rád připomíná svou levicovou minulost. Snad proto si vypůjčil slavné Lennonovo „Dejte míru šanci“a udělal z něj titulek „Dejte vzteku šanci“.
Fleischhauerovi vadí, že po útoku politici odsuzovali strach a vztek jako nemístné reakce. Katrin Göring-Eckardtová (Zelení) popsala přiměřenou reakci takto: „Smutek a soucit. Jinak nic!“Když vyšel deník Bild s hlavním titulkem „Strach!“, šéfredaktorce Tanit Kochové kritici vyčítali, že nahání strach (jako by ho nenaháněli džihádisté). Fleischhauer zdůrazňuje, že politiku skutečně nelze řídit strachem. Právě proto se mu na kancléřce Merkelové líbí její racionalita (její chyby přičítá právě okamžikům, kdy se nechala vést pocity). Ale, pokračuje autor vzápětí, nesmí snad proto občan žádat od státu tvrdou odpověď? „Vím, že to nezní moc křesťansky,“píše, „ale z mého pohledu jsou vztek a vzdor stejně přiměřenou reakcí na útok jako smutek a soucit.“
Fleischhauerovi na tom všem nejvíc vadí paternalistický přístup politiků: „Že nám politici říkají, jak máme mluvit, už víme. Ale aby nám říkali, jak semáme cítit, je novinka.“
Po útoku politici odsuzovali strach a vztek jako nemístné reakce. Katrin Göring-Eckardtová (Zelení) popsala přiměřenou reakci takto: „Smutek a soucit. Jinak nic!“
*** Kersten Augustin v listu Die Zeit se soustředí na uzavřené světy názorových bublin. Zkoumá, jak různí lidé – i on sám – reagují na různé útoky. Rozhoduje spíše vzdálenost sociální než geografická. Asi takto: některé Berlíňany osloví útok na rockový klub v Paříži sociálně i emočně hlouběji než útok na vánoční trh v Berlíně – a naopak. Jen proto, že žijí v bublině, která se s vánočními trhy (rockovými kluby) míjí.
Progresivní němčina ráda užívá slovo Gelassenheit, což znamená klid, ale též chladnost, ba i netečnost. Vyzdvihuje se jako opak strachu a emocí. Jenže Augustin si všímá, jak snadno lze projevit Gelassenheit, není-li člověk do věci emočně zaangažován. Není jeden klid a chladnost, ale dva různé klidy a chladnosti v jedné rozdělené společnosti. Autor to shrnuje téměř prorocky: „Po volbách do Spolkového sněmu bychom se mohli divit. Jak to? Vždyť tehdy na útok v Berlíně jsme reagovali tak chladně! Jenže tím my nemáme na mysli všechny, ale jen nás – svoji bublinu.“