Snímky z naprosto odlišných světů
Nakladatelství KANT vydalo v těsném sledu dvě monografie černobílých dokumentů dvou generačně spřízněných fotografů narozených v této zemi. Osudy těch tvůrců si však snad ani nemohou být méně podobné, a částečně to lze vyčíst i z těch fotografií.
Antonin Kratochvil se narodil roku 1947 v Lovosicích (v rodině fotografa), ve dvaceti letech emigroval, prošel různými peripetiemi a profesemi. Prosadil se ve světovém měřítku jako zakázkový a dokumentární fotograf – a jako takový patří dnes v Česku, kam se nakonec po revoluci víceméně navrátil, k nejznámějším osobnostem v tomto oboru.
Blanka Lamrová přišla na svět roku 1949 v Litovli. Na Střední grafické škole v Praze absolvovala v roce 1972 obor fotografie. Hned poté nastoupila do Národní galerie v Praze a tam byla zaměstnána jako fotografka až do předloňska.
Natěsno
Ačkoliv je tedy Kratochvil v tuzemském kontextu relativně populární a mají o něm povědomí i lidé, kteří se o fotografii jinak soustavně nezajímají, knižně mu zde toho příliš nevyšlo: katalog Mercy s tematikou dětského utrpení (Galerie Pecka, 2000), drobná průřezová monografie v rámci edice FotoTorst (2003), soubor dvanácti listů s portréty Album (Slovart, 2006) a cyklus Moscow Nights (Galerie Pecka, 2010).
Nynější publikace Cirkus Sideshow je jedinečná v tom, že uceleně představuje Kratochvila téměř na samém počátku jeho kariéry, řekněme u zrodu jeho obrazového rukopisu, krátce po studiích fotografie na amsterdamské Akademii Gerrita Rietvelda, nedlouho po přestěhování do USA, těsně po první autorské výstavě. Cyklus Sideshow vznikal v letech 1973 a 1974 ve floridském městečku Gibsontonu, kde sídlilo zimoviště takzvaných sideshows, tedy kočovných lunaparků a cirkusů, mezi jejichž atrakce kromě artistů, žonglérů, polykačů mečů či ohně a jiných ovladačů dovedností patřili též lidi s handicapem či osoby (i zvířata) s určitou anomálií.
Kratochvil, který se díky svému běženeckému osudu uměl sociálně pohybovat mezi lidmi na okraji či ne zcela standardními, s prostředím v Gibsontonu rychle splynul. S osazenstvem zimoviště komunikoval natěsno. A takové jsou i ty fotografie: většinou snímané bez odstupu, přímočaré, emotivní, spontánní, jakoby jen tak cvaknuté během řeči. Už tady je na nejednom záběru patrný autorův rukopis, který je tak typický pro jeho pozdější práce a jenž má – i díky workshopům, jež Kratochvil pořádá – tolik epigonů. Včetně využívání pohybové neostrosti, která u zachyceného děje posiluje dojem spontaneity a zároveň posouvá výjev směrem k abstrakci. Kratochvil postupně nabyl v tomto rozostřeném výrazivu až virtuozity, avšak u některých fotografií se už nešlo vyhnout pocitu machy (zejména u cyklu USSA, evokujícího pocit ohrožení a podezíravosti na ulicích americkýchměst po 11/9 2001). V Cirkusu Sideshow je ta neostrost pouze jednou z cest, organicky náleží k vervě, s níž autor v Gibsontonu pracoval, i když pisatel těchto řádek přiznává, že nikdy nebyl jednoznačným příznivcem Kratochvilových kreativních „máznutí“– a ani tato fotografova raná práce jej v tom nezvyklá. Nemůže být však sporu o tom, že jako celek Cirkus Sideshow překypuje energií, pulzuje v něm život. A lze si domyslet, když se přeneseme do estetiky oné dekády, proč připravil v roce 1974 časopis American Photo z Kratochvilových fotek floridského zimoviště desetistránkový materiál. V nynější knižní edici soubor otevírá citlivý a zároveň informačně zcela dostačující text Petra Volfa.
S odstupem
Monografie Blanky Lamrové Zlom epochy / Praha 1989 má týž formát jako Kratochvilova kniha a rovněž je otevřena textem, konkrétně od Josefa Mouchy; avšak ten si daleko více hledí připomenutí politických a společenských událostí ve střední Evropě (a v Československu zvlášť) na přelomu 80. a 90. let. než autorčiny fotografické tvorby. Působí to poněkud ploše a únikově. Ovšem není až tak divu: fotografčin rukopis je téměř bezpříznakový, objektivistický.
Reportáž a dokument nikdy nebyly Lamrové doménou, jak si lze ověřit na autočiných stránkách (www.blankalamr.cz). K fotkám v knize obsaženým ji donutily okolnosti, vzrušená doba, probuzené dění po normalizační ospalosti. Svoji reportážně-dokumentární hvězdnou hodinu Lamrová zažila během týdnů na podzim 1989, kdy chodila k západoněmecké ambasádě v Praze a dokumentovala nával východních Němců, kteří se dostali – nebo o to usilovali – na půdu západního velvyslanectví. Tento soubor, nazvaný Uprchlíci, je v monografii právem zastoupen nejpočetněji, neboť ze tří jejích oddílů uchopuje téma nejzvládnutěji jak „čistě“obsahově, tak obrazovou kvalitou, i když je pořád patrné, jak Lamrová události pozoruje z odstupu. Není lovcem situací, jenž s objektivem „leze“k lidem až na dotek. Snímky v oddíle Sametová revoluce ukazují průměrnými, někdy až amatérskými záběry pouliční dění konce roku 1989 v Praze; zde je hodnota záznamů seříznuta na holou dokumentárnost. Vzdor názvu publikace jde závěrečný, nejútlejší oddíl Nová doba za rok 1989, k Havlovi jako prezidentovi a státním návštěvám počátku 90. let: papež, dalajlama, matka Tereza, princezna Diana s princem Charlesem... Jsou to jednotlivosti, dvě tři z nich takzvaně dobře cvaknuté, v pravý moment exponované, jako kdyby se autorce v polistopadové euforii přestala, obrazně řečeno, třást ruka.
Úhrnem: mohlo těch fotografií v knize Blanky Lamrové být méně.