Jak která doba zpívá o girl power
Je to retro i není to retro. ně muži. Jaká láska se tam pěstovala? Uvidíme, že od dob takové Evity je spousta věcí jinak. Chudinka z argentinského zapadákova se nahoru musí vyšplhat po zádech mužů, jinak to nejde. To moderní americká dívka Mia, pocházející odkudsi z pouště, má všechny šance prosadit se mezi filmovou elitu. Nepotřebuje mužova záda, stačí auto k odvozu, není to nic, čím by si snad zadala. Nikoli sílu, nýbrž servis!
Časoprostor, v němž žila skutečná Eva Perónová (1919–1952), pochopitelně nelze dost dobře postavit vedle milieu, kam je tvůrci umístěna smyšlená Mia v La La Landu. Vývoj je patrný. Úspěšná Evita byla pro divadlo napsána v sedmdesátých letech minulého století a na plátna převedena v roce 1996. Na různá jeviště je skvělé dílo klasiků žánru Andrewa Lloyda Webbera a Tima Rice uváděno dodnes, nicméně popkulturním fenoménem se stalo zejména s filmem režiséra Alana Parkera. Téma před dvaceti lety společensky rezonovalo silněji a kdoví, jak by bylo z hlediska masové konzumace umění přijato dnes. Evita je v něm ženou vnitřně silnou a samostatnou, jenže zároveň je i bezskrupulózní kariéristkou, jejíž životní vzestup „per vagina“jistě není ideálem současných emancipovaných dívek.
Důkazy lásky
Po druhé světové válce bylo vše prosté. Zpívání v dešti (1952) má postavu vcelku nezávislé a lehce odbojné Kathy, již nechává scénář zpochybnit veškerou mužovu sebejistotu v jedné větě. Samozřejmě proto, že je do něj zamilovaná a nemůže to dát najevo hned. Je tu píseň Beautiful Girl, oslavující ženskou krásu ve dvanácti podobách: „Tebe mi museli seslat andělé…“Nicméně Don většinou tančí a zpívá sám nebo v mužské dvojici. Nezazní typické milostné kusy a sblížení s Kathy se odehraje jaksi mimochodem. Ale ženy v epizodních rolích jsou tu svůdné až běda. V závěru se hrdina zachová jako opravdový kavalír – pozvedne partnerku na místo, které jí patří. Radost prostá emocionálních kudrlinek a vypjatých motivů. Mějme se rádi a hotovo!
Trvalo celé desetiletí, než se prosadil jiný koncept. Režisér George Cukor v My Fair Lady (1964) posunul slavnou předlohu G. B. Shawa ( Pygmalion): nedal dohromady Lízu s poněkud mdlým mládencem jejího věku Freddym, naopak konečnou scénou naznačil budoucnost nádherné ženy s mnohem starším profesorem Higginsem. A vůbec nenaznačuje, že by to bylo pro jeho majetek či společenské postavení. Stále tedy ještě vítězí idealismus.
Ve Funny Girl, natočené roku 1968 mágem filmových emocí Billym Wilderem, se Fanny k Nickymu zprvu staví sebevědomě. („Jste jako postava z knihy, kterou čtu,“říká mu.) Je silná ve svém citovém rejstříku. Jenže on k ní beztak neustále hovoří z pozice silnějšího. Ve slavné scéně svádění v salonku, jejž by dnes někdo s chutí nazval obscénním šmajchlkabinetem, si stále ještě dvojice vystačí se slovy „ty jsi žena“– „ty jsi muž“. A jsou v sobě. Ona vzdá (v danou chvíli) kariéru zpěvačky a následuje milého (profesionálního hráče karet) ve zběsi- lém pronásledování vlakem a lodí. To už současná lalalandová Mia neudělá. Ano, Fanny není úplná třtina ve větru: „Miluju divadlo, miluju publikum, ale nemohu si ho vzít k sobě domů,“vysvětluje šéfovi, proč opouští stage. Po různých peripetiích ona i Nicky zjistí, že spolu už žít nemohou. Jenže: tvůrci udělali schválnost a oproti divadelní verzi zařadili jako finálovou píseň My Man, v níž se praví: „Ať je můj manžel čímkoli, jsem navždy jeho.“Je otázka, co si z toho máme vzít, když jde o průhledný záměr utopit publikum v slzách. Na koho to dnes ještě funguje?
Takhle se mi, holka, líbíš
Od Funny Girl se filmový muzikál rozletěl různými směry. Nedostižný Kabaret (1972) líčí lásku na pozadí zjitřené situace Německa před druhou světovou válkou a přivádí na scénu ženu zasvětitelku. Sally učí panice Briana tajům lásky tělesné a nebojí se zajít daleko. Režisér Bob Fosse se na tematiku podíval ještě jednou – a jinak – v All That Jazz (1979). Jeho alter ego Joe je zmítán mezi základními ženskými silami (manželka, milenka, dcera). Je typem antibojovníka a ne- chává věci plynout, přesto s každou tou ženskou silou vlastně bojuje a poslední bitvu prohrává. Na scéně máme lásku vyjadřovanou volnomyšlenkářem, jakého by asi většina nynějších dívek a žen nesnesla anebo (si) říká, že by nechtěla snést. Přesto to není láska o nic slabší. I proto je stále dost žen, které charismatickým samcům podléhají.
Do období mezi Fosseho filmy se trefil úplně jiný muzikál o muži a ženě. V Pomádě (1978) se šedivá myška mění ve vampa a vysílá jasné poselství své a příštím generacím: Ať je to na začátku, jak chce, na konci se nám, pánové, budete plazit u nohou. A my vás přijmeme, když už jste tak sladcí, ale bacha na nás. Což je něco úplně jiného, než jak se k věci staví Horečka sobotní noci (1977). Dovolíme si zde úlitbu tématu a přijmeme ji, když už se v různých žebříčcích žánru objevuje, ačkoli o muzikál fakticky nejde. Mužský hlas zde říká: V žádném případě se vám u nohou plazit nebudeme! Postoj shrnuje Tonyho replika k jeho milé: „Takhle se mi líbíš. Mlčíš a nesnažíš se mě ohromovat.“Muži jsou tu vychováváni, aby nesklízeli ze stolu, a ta, která si to tak nějak proti své vůli rozdá se dvěma na zadním sedadle jedoucího auta, je posléze nazvána děvkou. Jsme v každém případě svědky otevřeně konfliktní výpovědi o podobách vztahu pohlaví v „lehčím“žánru.
Přidejme ještě jiný příklad romance z hudebního filmu (nemuzikálu). Ve Flashdance (1983) se emancipovaná dívka usilující o kariéru tanečnice živí jako svářečka, ovšem taky se svléká v baru, i když ne docela do naha, protože to správná holka se sebeúctou nedělá. A ani nadržená holka se sebeúctou nepřijme od svého partnera přímluvu u komise, aby směla na konkurz. Jenže stačí pár upřímně míněných slůvek („když vzdáš sen, umřeš“) a sebeúcta mává od pangejtu uhánějícímu porsche. Konkurz je úspěšný a venku čeká věrný pes s nazdobeným obojkem i milý s kyticí rudých růží. Jde přece o lásku, o nic menšího, kus toho kýče sem snad patří, ne?
Velká milostná
Mužští tvůrci muzikálů začali postupně přisuzovat ženským hrdinkám větší ambice. Když chce vražedkyně na svobodu, pomůže advokát s tváří superstar ( Chicago, 2002). Jenže musíte být sexy a schrastit prachy, jinak budete popravena. Jistě, jsme v meziválečných letech, ale režisér Rob Marshall přece také mluvil k současníkům. Kdepak láska! Sarkasmus vstupuje na scénu i s postavou nevyrovnaného prostopášníka Guida v erotikou, citem i marností nabitém Nine (2009). Muž zde v proudu zmatených emocí vůči ženám nekontrolovaně plave, je přitažlivý, ovšem pro život nepoužitelný. Své femme fatale říká: „Jsi múza, neuvěřitelná žena, která stvořila Itálii tak, jak ji známe. Jako zemi vedenou muži, oni pak vedeni ženami, ať o tom vědí, nebo ne.“
Bude jen dobře, když si co nejvíce žen podrží sílu a schopnost mužem hýbat, ponoukat ho a – inspirovat! Po právě popsaných excesech ze začátku milénia to nyní přichází důrazně připomenout režisér Chazelle se svým La La Landem. Že zase nebude lehké lásku ustát, snímek ilustruje na postavě muže jevícího ve vztahu sklony k submisivitě. Je to Mia, kdo vyvolá kontakt – a nevzdá to, když první pokus nevyjde. To ona pohne rukou ke vzájemnému tělesnému sblížení, ona za sebou táhne Sebastiana městem. Když ona v klidu mizí pracovně do Paříže, ty pak, hochu, jednej, jak myslíš.
Představme si, že by úplně všechny partnerky jednaly jako Mia. Do kolika mužů po nárazu na takto změněný poměr sil by byla zaseta vlastně principiální nedůvěra k ženám? Kolik z nich by potom nebylo schopno onu girl power nasměrovat a pozvednout k čemusi velkému a společnému, protože by jim k tomu scházelo sebevědomí? Pravděpodobná odpověď zní: do mnohých a mnoho.
Nový hollywoodský blockbuster při své až roztomilé a půvabné lehkosti přináší závažné téma. V záplavě roztodivných přepjatých zápletek, poměrně prostoduchých komedií, rodinných filmů, kde jsou vztahy podány jako z příručky psychiatra, na La La Landu vidíme, že muzikál i dnes může říkat velká slova, aniž by zněla dutě. Jistě, Moulin Rouge (2001) je jen jeden a civilnost vpravená do tanečních retro čísel La La Landu drží film při zemi.
Jenže Mia a Sebastian se rozejdou. A to je poslední otázka, před níž v tomto textu po vztahových (a genderových) posunech v muzikálech staneme. Může mít vůbec těžce zkoušená láska happy end? V Moulin Rouge, kde mezi Santine a Christianem dojde až k extaticky magickému splynutí duší, ona umírá na souchotiny. Ve West Side Story (1961), představujícím lásku průzračně čistou, bez přívlastků, seslanou bohem, vydechne naposledy on výstřelem z pistole. Oba snímky vytvořily žánrový kánon, což La La Land nedělá. Nicméně milníkem je. Ani v něm není konec ukázkově šťastný; muž a žena tu zkrátka odcházejí ze scény smíření s daným stavem. Tihle dva si za nenaplnění vzájemného citu mohou sami.
Ženy, pozor! Pokud se chcete dostat nahoru, být slavné, úspěšné a bohaté, už se nemůžete spolehnout na pomoc mužů. Ačkoli se nový hollywoodský muzikál La La Land místy tváří jako retro, ve vztazích hlavních hrdinů se odráží ryzí současnost. Kdepak, vážené, k úspěchu si musíte pomoci samy. V záplavě přepjatých zápletek, prostoduchých komedií, rodinných filmů, kde jsou vztahy podány jako z příručky psychiatra, na vidíme, že muzikál i dnes může říkat velká slova, aniž by zněla dutě.