Chvílemi ten prak moc natáhl
Knižní debut Michala Vrby (* 1976) – román Prak – je dílo tematicky ambiciózní: napínavý a tíhou historie plně nasycený příběh situovaný do času Protektorátu Čechy a Morava a pak do roku 1960. Autorovo tvárné úsilí chce tématu dostát, ne vždy a ve všem se mu to daří, přesto jde o prvotinu hodnou pozoru.
Shoda čistě náhodná, či nikoliv, neboť cosi visí ve vzduchu? Každopádně: pražské divadlo Tygr v síti minulou sobotu uvedlo premiéru inscenace Ticho, nahrává se!, inspirovanou osudy několika osobností, které byly za protektorátu v Českém rozhlase vystaveny nacistickému nátlaku a každá po svém se s tím (ne)vyrovnala. O den později odvysílala Česká televize první část šestidílné série scenáristky Terezy Brdečkové a režiséra Roberta Sedláčka Bohéma, inspirované pro změnu některými českými herci a jejich chováním v témže čase.
Hlavní hrdina Vrbova Praku fiktivní pražský občan Marek Libánský byl před válkou sazeč a pilný přispěvatel do českých periodik, kam zasílal texty dodávající národu odvahu; po okupaci si ho právě proto nacisté vyhlédli, zmáčkli jej (aniž jej bili, natož mučili), on, muž plný strachu, se vnitřně sesypal, kývl jim na to a profesionálně sepisoval propagandistické texty různého druhu. A už se to s ním vezlo...
Pavla našla dva černé sešity
U Vrbova textu je nutné být při recenzi obezřetný, co se týče popisu děje, neboť sice nejde o detektivku, nicméně příběh je to s určitým tajemstvím a s odhalením, které by nebylo úplně správné tady vybalit. Snad tedy takto: píše se rok 1960 a matka Pavla s patnáctiletou dcerou Alenou přijely na chalupu matčiných rodičů blízko hamerské nádrže na Vysočině. Alena je zde vůbec poprvé, Pavla po dlouhých letech – a necítí se tu vůbec dobře, plánuje chalupu prodat. Navštíví je tu matčin známý, „strýček“Tonda, nyní komunistický tajemník, jehož přiveze, a druhý den zase odveze, služební vůz. Pavla při obstarávání topiva nalezne v chalupě dva černé sešity, do nichž se začte a dozví se krajně znepokojující skutečnosti. Ty sešity popsal těsně po skončení války právěMarek Libánský a prozrazují mnohé o minulosti nejen pisatele, ale též Pavly i onoho Tondy, rodinného přítele, který toho za války, stejně jako Pavla, dost krušného prožil.
Sešity, jimž Marek Libánský svěřil svůj protektorátní a těsně poválečný osud (dny v květnu 1945), tvoří rozsahově hlavní část Vrbova Praku. Perem vládnoucí služebník nacistů předkládá své confiteor, psané při vědomí, že jeho životní pouť už nebude trvat dlouho. Vypisuje se naplno ze své zbabělosti, z toho, co všechno pokazil, co se mu zbortilo. A prozrazuje ovšem také, co ze vzteku nad sebou samým, ale též z ponížení, jež mu uštědřovali okupanti, pro které byl služebný neviditelný hadr, několikrát provedl pomocí praku, do něhož dával kovové matice, a jak se naučil dobře mířit...
Je skoro jisté, že kdyby někdo takový jako Marek Libánský skutečně existoval a sepisoval v pětačtyřicátém své akce s prakem, použil by pro tento domácký útočný nástroj tehdy běžný výraz laufky. Je to sice detail, ale byl by pro vystižení dobové atmosféry asi výstižnější než například občasné použití přechodníků a několika dalších archaizujících prvků, které Vrba vpravil do románového textu. Ptát se pak po „technické“ pravděpodobnosti toho, co Marek v sešitech odvyprávěl, je věc do diskuse, ale také věc licence, kterou lze přijmout. Ve Vrbou vytvořených, sestrojených dějích se tyčí určitá vypjatost, velmi podobná té, kterou do některých svých románů otiskl Miloš Urban, jenž na Prak opakovaně upozorňuje jako na vyzrálý debut, a není vlastně divu – Vrbova optika, jeho řešení situací musí Urbanovi konvenovat.
Autor zvolil smělou fabulační konstrukci, ale i doslovnost
Vězí-li v Praku nějaký pořádný háček, tedy spíše bytelný hák, potom ve stylu. Michal Vrba zkomponoval psychologicky položený, realisticky se tvářící příběh, ovšem ústředním motivem praku (a víc tu opravdu prozradit nelze) balancující na hranici bájesloví, historické přijatelnosti. Snad u vědomí toho, že běží o smělý literární konstrukt, autor doslovuje – v zájmu posílení pravděpodobnosti všeho toho románového činění – motivace postav a té hlavní zejména. Používá k tomu i expresivní (téměř expresionistický), „vzepjatý“slovník, který však v důsledku především zvyšuje polopatičnost, s níž jsou jednotlivé stavy a děje podány. Čtenář nemá zůstat na pochybách, co se Markovi, Pavle či Aleně honilo hlavou při tom či onom konání; Vrba zřejmě zamýšlel zesílit věrohodnost, jenžemu stupňuje literátskost, papírovou typičnost a dějepravnou edukativnost románového textu.
Navzdory všem vypjatostem, respektive přepjatostem a doslovnostem má Prak schopnost vyjádřit mravní dilemata postav a s uznáníhodnou sugestivností navozuje dobovou tíhu a traumata jak protektorátní, tak šedesátého roku, kdy válečné události již byly minulostí, ale ještě ne natolik vzdálenou, aby nebolely a nedrásaly i pubescenty, jako je Alena. Protože ti na konci okupace přicházeli na svět coby plody i oněch válečných okolností – ostatně i jejich vinou Alena nikdy nepoznala svého otce.
Upřít literární, zejména kompoziční a fabulační talent Michalu Vrbovi, žijícímu s rodinou ve východočeském Novém Bydžově, by bylo nespravedlivé, přestože ve stylu a v lexiku méně by bývalo bylo pro Prak více.
Michal Vrba: Prak