Proč se chce Británie potrestat
Spojené království míří k tvrdému brexitu. UK i EU vplouvají do neprozkoumaných moří
Všichni si asi ještě vzpomínáme, jak se v prvních týdnech po šokujícím hlasování o brexitu v Evropě diskutovalo o tom, jak se má s Brity jednat o budoucím uspořádání. Leckdo navrhoval, že je teď potřeba Brity potrestat, aby na někoho dalšího už nepřišly podobné choutky, jiní před nápady na jakékoli trestání hlasitě varovali. Všeobecně ale převažoval názor, že vzhledem k velikosti společného evropského trhu se Spojené království ocitne ve slabší pozici a schopnost vyjednat si něco výhodného s 27 státy EU, Evropskou komisí a zbytkem světa najednou není vlastně v silách Británie. Pak se také říkalo, že si Britové nemají myslet, že budou vyzobávat hrozinky. Londýn byl varován, že když omezí migraci, nemůže pomýšlet na jednotný trh apod.
Proto asi leckdo z tzv. evropského establishmentu musel docela koukat, když začalo být v posledních dnech a týdnech – už před úterním projevem premiérky Theresy Mayové – docela jasné, že Spojené království směřuje samo od sebe k tzv. tvrdému brexitu či brexitu bez přívlastků. Po tranzitní době roku, dvou, kdy Británie zůstane pouze v celní unii, odejde Británie ze všech svazků s EU úplně. Buď se mezitím dohodne nadstandardní dohoda o svobodném obchodu EU–Británie, nebo se pak bude obchodovat pouze podle pravidel WTO. Pro Británii je prioritou zmizet co nejrychleji z jurisdikce evropského soudního dvora a omezit migraci z EU. Abychom to pojmenovali jasně: žádné kousky členství, žádný švýcarský či norský model. Proč se Británie takto trestá sama a dobrovolně, ptá se nyní leckdo velmi překvapeně.
Sázka na Trumpa
Odpovědí asi může být, že se vláda Mayové raději rozhodla pro sebevědomý a rychlý řez, nechce nekonečnou prokrastinaci a zdravé sebevědomí je přece taky dobrá věc. Možná Mayová přeceňuje budoucí vstřícnost svých evropských partnerů. Podstatné také je, že Británie opravdu počítá s tím, že bude mít silnou podporu v nové Trumpově administrativě. Trump se těší, ja- kou velkou a krásnou obchodní dohodu nabídne Británie (tedy žádné „pěkně nakonec fronty“, jak navrhoval Obama) a koneckonců se nechal slyšet, že Evropskou unii považuje za spolek směřující k rozpadu.
Jak to dlouhodobě dopadne? Kdo se spletl a přepočítal? Kdo prodělá víc, zbytek EU, nebo Británie? Ve hře je tolik nepředvídatelných politických proměnných, že to prostě vůbec nejde ani odhadovat.
Co svědčí proti velkému úspěchu samostatné Británie? Začněme třeba tím novým kamarádem Britů Trumpem. Jak upozorňuje Philip Stephens ve Financial Times, tak ještě nedávno sdílela Theresa Mayová westminsterský konsenzus o Trumpovi coby nebezpečném sprosťákovi. Nyní dává Downing Street č. 10 najevo obdiv k nastupující americké administrativě. Boris Johnson už se distancuje od kritiky EU vůči Izraeli a královna už stele pro Trumpa postel v Buckinghamském paláci. Trump slibuje obchodní dohodu, a vzniká tedy potřeba lichocení. Stephens ale připomíná, že Trump je zcela nepředvídatelný. Prakticky ve všem má Trump názory protichůdné brit- ským zájmům. Leckdo se táže, zda je vůbec pro Británii ještě bezpečné posílat zpravodajské informace do USA. Připojí se nyní Theresa Mayová k Trumpově obdivu vůči Putinovi, bude taky popírat globální oteplování a odzbrojovat NATO?
Pouhé věštění
Hlavně si ale Británie bude muset počkat. Dokud bude v celní unii s EU, nemůže začít platit žádná dohoda s USA. V bilaterální dohodě s USA bude malá Británie slabším partnerem než velká EU. Slabou pozici bude mít Británie i vůči EU, země nedisponuje kompetentními vyjednavači, kteří rychle dohodnou skvělé stovky dohod s EU i se zbytkem světa pro novou „globální Británii“, o které Mayová mluví.
Británie přijde o byznys a investice, které chápaly Británii jako bránu do EU, část dobře placených „jobů“ve finančních službách zmizí na kontinent apod.
Relativnímu úspěchu Británie může ale případně posloužit pokračující rozklad EU: vítězství Marine Le Penové, odchod Itálie z eurozóny, utužování neliberalismu v Polsku a Maďarsku, zesílení migračního proudu, oslabování NATO, posilování vlivu Ruska na východě EU apod.
Ekonomicky může Británie zkusit deregulovat a snižovat daně, nové celní sazby může dočasně kompenzovat dotačními programy. Odchod části bank a bankéřů z Londýna na kontinent může snížit ceny nemovitostí na rozumnou úroveň a lidem pak zbude více peněz na spotřebu apod. Otázkou také je, na jak tvrdý postup vůči Británii bude tlačit Německo, když má v britském průmyslu nainvestováno 120 miliard eur a obchodní bilance Německa vůči Británii je navíc silně přebytková.
Dohoda o svobodném obchodu se obyčejně připravuje dlouhá léta, ta mezi EU a Kanadou se domlouvala osm let. S Británií to ale může jít mnohem rychleji, většina podstatných věcí je s EU nyní harmonizována apod. Zkrátka vše je pouhé věštění, do neprozkoumaných moří vplouvají EU i Británie a hlavně nade vším visí mrak zesílené geopolitické nestability.