Jak Obama (ne)porodil Trumpa
Obama před osmi roky upřímně toužil Spojené státy americké sjednotit. Ale dnešní stav je přesným opakem. Čí vinou?
Barack Obama se po dlouhé době opět probudí jako obyčejný Američan. Jako bývalý prezident USA. V roce 2009 přišel do Bílého domu na vlně naděje, že zásadně změní americkou politiku. S příslibem, že nebude vyhraněně modrá ani červená Amerika, demokratická ani republikánská, liberální ani konzervativní, nýbrž jednotné Spojené státy americké. Proč neuspěl?
Vize „poststranické“politiky byla ústředním motivem Obamovy kampaně, odlišovala ho od jeho soupeřky v demokratických primárkách Hillary Clintonové i od republikánského kandidáta Johna McCaina.
Právě v kontrastu s jejich osobní „vinou“na stále více politicky polarizované Americe sliboval minulostí nezatížený Obama vládu, která „přestane být zdrojem štěpení, rozporů a cynismu“. A jeho „změna, které můžete věřit“skutečně zvítězila. Ve svém inauguračním projevu Obama deklaroval, že „Američané dali přednost společnému záměru před konfliktem a rozdělením“. S příchodem do úřadu se těšil nejvyšší popularitě ve- řejnosti od doby nástupu J. F. Kennedyho v roce 1961.
Včera však týž Obama opustil Bílý dům jako jeden z politicky nejkontroverznějších amerických prezidentů. Rozdíl mezi tím, jak ho po většinu jeho prezidentství na jedné straně viděli demokraté a na druhé straně republikáni, byl největší za posledních šedesát let. Na straně demokratů jeho kladné hodnocení v průběhu osmi let činilo 81procent, u republikánů to bylo 14 procent. Takovou průrvu nevykázalo ani prezidentství jeho předchůdce v úřadě, jinak široce neoblíbeného George W. Bushe. Za Obamy se tak ještě více rozštěpila celá americká společnost.
„Americká veřejnost se dále ideologicky polarizovala podél politických linií,“konstatovalo Pew Research Center ve zprávě z loňského listopadu. Stranickost se ve stále více tématech překrývá s liberálním nebo naopak konzervativním pohledem, a navíc – jak také zachytily průzkumy – nejde už jen o nesouhlas a frustraci, ale rovnou o vzájemné nepřátelství a obavy, že ti druzí Ameriku ničí. Jinými slovy: jde o „strach a zlobu“, což byly dva klíčové zdroje, které živily kampaň Donalda Trumpa a nakonec jej vynesli až do Bílého domu.
Lze říct, že Obamova „poststranická“vize byla v reálu zdemolována – nebo se spíše obrátila ve svůj opak. K takovému tvrzení nepotřebujeme ani žádná šetření veřejného mínění. Jaký pádnější důkaz Obamova debaklu bychom ještě chtěli než to, že nejvyššího úřadu se po něm – prvním černošském prezidentovi americké historie – ujal bílý bohatý muž, realitnímagnát a televizní celebrita bez jakékoli předchozí politické či vojenské zkušenosti? Populista, který sám asi není rasista, ale nijak zvlášť se v kampani neštítil podpory ze strany různých extremistů a který zvítězil právě i jako Obamův antipod. Takže: nebýt Obamy, nebyl by Trump. Obama „down and out“, naprostý debakl. Konec debaty.
Letité pohyby tektonických desek
Ale zkusme se na celou věc podívat ještě jednou. Vyjděme z toho, že politicky, v prosazování své levicově liberální agendy, kvůli které byl dvakrát zvolen, byl Obama úspěšný. Což samo o sobě nezbytně vedlo k přitvrzení na druhém břehu. Pravicově konzervativní odpor proti Obamovi byl nevyhnutelnou reakcí na to, že Obama prostě plnil své předvolební sliby.
A pak je zde ještě jedna věc. Obamovo prezidentství nestálo mimo čas ani pro- stor. Byť bylo napěchováno pro druhou stranu postupně stále více iritující progresivní agendou, ve hře byly zároveň děje ještě zásadnější, přesahující osm let dvou Obamových termínů v úřadě. Jak napsal krátce po Trumpově volebním vítězství americký politický konzultant Matthew Dowd, který byl v roce 2004 hlavním stratégem tehdejší volební kampaně prezidenta Bushe, „mnozí jsou šokováni zemětřesením a výbuchy vulkánů v naší politické krajině“.
Tedy: Trumpův nástup, jakkoli ohromující, nebyl zcela nepředvídatelnou erupcí uprostřed politicky klidné, společensky bukolické země. „Tektonické desky americké politiky, ekonomiky a kultury se ve skutečnosti pohybovaly už dlouhé roky,“upozorňuje Dowd.
A stejně jako u skutečných geologických dějů, i ve společnosti se postupně narůstající napětí v jednu chvíli uvolní do zemětřesení, jež změní politickou krajinu. Obamova „poststranická“Amerika byla ve skutečnosti odsouzena k prohře ještě dříve, než vůbec stačil vkročit do Bílého domu. A nešlo ani tak o jeho osobní prohru jako o náraz mohutných společenských desek v podloží americké politiky. Obama sice mohl být katalyzátorem výsledného třesku, ale protichůdný posun jedné desky proti druhé začal a postupně se urychloval už před ním.
Na začátku Obamova prezidentství byl ve vzduchu určitý nadějný, nadstranický potenciál. I mezi republikány se dala vysledovat tichá hrdost, že jejich zem dokázala zvolit prvního černošského preziden- ta. Jen pár dní před svou inaugurací svolal Obama do rodinného domu doyena amerických konzervativních komentátorů George Willa na jakousi schůzku „dobré vůle“. Z konzervativního názorového břehu na ní byli další prominentní novináři, například Charles Krauthammer z The Washington Post, David Brooks z The New York Times, Peggy Noonanová z The Wall Street Journal či William Kristol, který ve svém časopise Weekly Standard napsal: „Hledím vstříc Obamově inauguraci s překvapivou nadějí a optimismem.“
Obama na své názorové odpůrce evidentně zapůsobil. „Budeme spolu nesouhlasit, ale přeju vám vše dobré,“rozloučil se s Obamou ekonomický komentátor Lawrence Kudlow, který začínal jako poradce u Ronalda Reagana.
Vzájemný respekt byla hmatatelný, jenže zároveň už šlo o smyslový klam. Kdo z přítomných republikánských komentátorů Obamu také volil? Obama zvítězil díky široké koalici demokratických voličů, aktivoval menšiny a mladé lidi, kteří mají jinak slabší volební morálku, a přidala se k němu rozhodující, vítězná procenta středových Američanů, unavených z předchozích dvou období George Bushe, především z vleklých válečných konfliktů v Iráku a v Afghánistánu. Mezi republikány ale Obama dostal jen čtyři procenta hlasů, méně než Bush předtím získal od demokratů. A ve většině států, kde ve volbách 2008 vyhrál Obamův soupeř John McCain, zvítězil McCain přesvědčivěji než v předchozích dvou volbách Bush.
Na začátku Obamova prezidentství byl ve vzduchu cítit určitý nadějný, nadstranický potenciál. I mezi republikány se dala vysledovat tichá hrdost...
Už od samotného začátku tedy nelze mluvit o skutečném politickém přelivu přes dělicí barikádu – a sotva to lze dávat Obamovi za vinu. Republikánská Amerika sice možná hleděla vstříc demokratickému prezidentovi s otevřeným hledím, ale určitě ne s tím, že by inklinovala k nějakému „nadstranickému“smíření, a už vůbec ne s tím, že by chtěla dát šanci Obamovu politickému programu. Ukázalo se to ihned poté, co Obama začal svůj program naplňovat.
Připomeňme, že převzal zemi uprostřed nejtěžší recese od druhé světové války a s polozborcenou Wall Street, když v roce 2008 praskla bublina hypotečního trhu. Některá záchranná opatření Obama zdědil po Bushovi, především federální finanční sanaci krachujících bank (tedy program TARP). Rovněž základní půdorys federální pomoci americkým automobilkám General Motors a Chrysler byl už narýsován před Obamovým nástupem do úřadu.
Nicméně: právě tato dvě rozhodnutí už zažehla první jiskru politického a společenského odporu proti „rozhazovačné“Obamově administrativě, proti „velké federální vládě“, proti „progresivní agendě levičáka Obamy“. A Obama tomuto obrazu pak ještě mnohonásobně dostál, když začal prosazovat vlastní vize.
Olivová ratolest a baseballová pálka
Z těžké recese se jeho kabinet rozhodl jít cestou mohutných výdajových opatření, největšího stimulačního balíku od doby F. D. Roosevelta a časů velké deprese. Úvodní suma, schválená v březnu 2009, činila bezmála 800 miliard dolarů, celkově bylo do americké ekonomické, pracovní a sociální struktury během prvního Obamova termínu napuštěno (například ve formě postupného prodlužování dávek v nezaměstnanosti) 2,6 bilionu dolarů, jak vyplývá z údajů Výboru ekonomických poradců Bílého domu (CEA).
A pak zde byla Obamova páteřní iniciativa, avizovaná v kampani, jeden ze svorníků jeho výše zmíněné voličské koalice: reforma systému zdravotního zabezpečení. Nabízelo se více způsobů, Obama šel cestou, co nejstručněji řečeno, zpřístupnění základního zdravotního pojištění chudším Američanům za cenu toho, že většině ostatních, kteří už pojištění měli, se cena zvýšila.
Ani dnes, když už vyšly stovky článků a řada knih hodnotících první Obamovo období v letech 2009–2012, nelze tušit, zda se Obama nechtěl pokusit o spolupráci s republikány v Kongresu, nebo jestli to byli naopak sami republikáni, kteří mu od začátku házeli klacky pod nohy. Výklad těch samých událostí zde naprosto záleží na úhlu pohledu. Obamovi demokraté drželi při jeho nástupu do Bílého domu většinu v obou komorách Kongresu, a podle republikánů se tak prezident ani nepokoušel o jakýkoli nadstranický průnik.
„Volby mají důsledky a koneckonců já jsem vyhrál. Takže mám navrch,“popsal někdejší sněmovní vůdce republikánů Eric Cantor v nedávném textu pro The New York Times výrok, jímž měl prezident Obama ukončit tehdejší pokus o debatu o podobě záchranných ekonomických opatření. „Bylo to, jako by Obama přinesl hotový koláč a řekl, že to tak musíme vzít. Nešlo o nabídku, zda bychom chtěli pomoct s pečením. Obama Kongresem pohrdal,“vzpomínal pak loni v prosincovém čísle týdeníku The Economist republikánský kongresman Charlie Dent.
Není divu, že v podání bývalého Obamova poradce Davida Axelroda to probíhalo přesně naopak. Byli to republikáni, kdo prý říkal „ne, ne a zase ne“. A jak k tomu rovněž v The Economist doplnil demokratický kongresman Steve Israel: „Republikáni otrávili atmosféru hned první den. Prezident jim nabídl olivovou ratolest, oni odpověděli baseballovou pálkou.“
Mechanismus rozkolu a podíl viny tedy asi nelze věrohodně popsat, výsledek však ano.
Pro Obamův stimulační balík hlasovali v Kongresu, který má celkem 535 členů, jen tři republikáni. Pro reformu zdravotnictví nezvedl v březnu 2010 ruku ani jeden. Prezident svoji „Obamacare“protlačil výhradně za pomoci demokratů, ve zvláštní legislativní proceduře, aby mu v Senátu stačila prostá většina jednoho hlasu. Což je mimochodem stejný postup, jaký se nyní po Trumpově vítězství a s křehkou majoritou v Kongresu chystají použít republikáni, aby reformu demontovali.
Ale vraťme se k Obamovi. Jeho opatření zastavila volný pád ekonomiky, obrátila USA k prosperitě. Nezaměstnanost se za jeho prezidentství snížila z deseti pod pět procent, hospodářství vykazuje setrvalý růst, akciový trh je robustní.
Hlavní cíl zdravotní reformy – zpřístupnit pojištění co nejvíce Američanům – také nelze zpochybnit. V roce 2009 bylo v USA bez pojištění přes 50 milionů lidí, loni na konci roku to bylo o 20 milionů méně, pod deset procent celkové americké populace. Na druhé straně byla zdravotní reforma (vedle zmíněných stimulačních opatření) zdrojem občanského odporu, který už v prvním roce Obamova prezidentství vedl ke vzniku „grassroots“hnutí Tea Party a na podzim 2010 k těžké porážce demokratů v doplňovacích volbách do Kongresu.
Ten, koho výprask nezastaví
„Dostal jsem výprask,“přiznal tehdy Obama. Jeho demokraté ztratili většinu v dolní komoře Kongresu a bylo zřejmé, že s jakýmikoliv dalšími velkými iniciativami, které by vyžadovaly schválení Kongresu, je konec. Obamovy velké cíle, k nimž ještě přidejme regulační reformu finančního sektoru z léta 2010, byly už v té chvíli sečteny a podtrženy.
Ze zpětného pohledu by se pak mohlo zdát skoro překvapivé, že v prezidentských volbách roku 2012 Obama znovu vyhrál. Jenže, zaprvé, využil tradičních výhod, které úřadující prezidenti při obhajobě Bílého domu mají. Obrovský „megafon“k oslovení veřejnosti a infrastrukturu v terénu, vytvořenou už v předchozích volbách. A za druhé, jeho republikánský soupeř Mitt Romney se ukázal jako slabý, nevýrazný kandidát, který se navíc dopustil několika hrubek.
Pokud mnozí komentátoři odhadovali, že ve svém druhém termínu se Obama soustředí na implementaci reformy zdravot- nictví, ale jinak ve své progresivní agendě už pokračovat nebude, zle se mýlili.
„Obamův druhý inaugurační projev byl tím nejliberálnějším ze všech od 60. let. Obama oznámil ambiciózní kroky na poli klimatických změn, imigrace, kontroly zbraní, hlasovacích práv, infrastruktury, daňové reformy,“zhodnotil David Remnick, šéfredaktor magazínu The New Yorker projev, v němž znovuzvolený prezident Obama v lednu 2013 kromě jiného ještě vyhlásil, že přirozeným pokračováním někdejšího boje za občanská a volební práva teď bude úsilí o společenskou rovnoprávnost gayů a lesbiček. Obama byl první prezident, který v inaugurační řeči pronesl slovo gay.
Vnitřní Obamovo přesvědčení, že dělá správnou věc pro celou Ameriku, že přesně tímto směrem se musí jeho země ubírat, že on vidí do budoucnosti, má své opodstatnění. Spojené státy se mění: v roce 2013 poprvé početně předčily děti, které se narodily menšinám, bílé novorozence. Už dnes je jeden ze čtyř Američanů imigrant nebo dítě imigranta, okolo roku 2060 to bude každý třetí. A současní teenageři či dvacátníci, a to i republikáni, jsou názorově daleko liberálnější, než byli ve stejném věku jejich rodiče.
Jenže co Obama nepostřehl (nebo vědomě ignoroval), je skutečnost, že jeho Amerika – „Obamova Amerika“–, v níž „on sám je už změnou, kterou chce kolem sebe vidět“(jak Obama a jeho příznivci rádi citují Mahátmu Gándhího), je stále jen jednou z oněch dvou velkých, vzájemně kolidujících společenských tektonických desek. A že je velmi nebezpečné si přisvojovat přesvědčení, nebo dokonce nátlakové právo, že ta druhá kra musí prostě uhnout, odplout, potopit se. Protože výsledkem obrovského pnutí, jež postupně narůstá, může být právě taková erupce vzdoru, v jakou se proměnila Trumpova prezidentská kampaň 2016.
Čtyři obrácené státy a jiné příznaky
Už v průběhu té kampaně – a také po volbách – nesčetněkrát zaznělo, že nárůst populismu v západních demokraciích, který se na jedné straně Atlantiku ukázal v hlasování o brexitu, na druhé pak v Trumpově triumfu, je způsoben i nerovnými ekonomickými dopady globalizace. Není náhodou, že Hillary Clintonová prohrála ve čtyřech státech někdejšího průmyslového, dnes však už zrezivělého Středozápadu – v „Rust Belt“, v místech, kde zanikly statisíce míst ve výrobní sféře, ve slévárnách, v elektrárnách, v uhelných dolech.
Jenže frustrace bílých amerických mužů s nižším vzděláním, kteří nemají práci (a jež americká prosperita nechala stranou), by sama o sobě pravděpodobně nestačila. Téměř určitě to nebyl dostatečný důvod, aby se čtyři státy Michigan (1992), Wisconsin (1988), Pensylvánie (1992) a Ohio (2008) – ta čísla v závorkách označují rok, odkdy až do loňska setrvale volily demokratického prezidentského kandidáta – najednou překlopily na republikánskou stranu. Vždyť už před čtyřmi, respektive osmi roky nebyla v těchto místech ekonomická situace růžová (a v nezaměstnanosti tenkrát byla dokonce horší, než je nyní). Ve volebním zemětřesení roku 2016muselo jít evidentně ještě o něco jiného. Ale o co?
Proč dvakrát rozvedený Donald Trump, o jehož víře v cokoliv nadosob- ního lze úspěšně pochybovat, přebíjel v republikánských primárkách evangelikála Teda Cruze právě i na jeho nejvlastnějším hřišti, tedy mezi bílými křesťanskými voliči? A proč pak i ve finálním souboji s praktikující příslušnicí metodistické církve Hillary Clintonovou mezi bílými evangelikály drtivě vyhrál? Vždyť v této komunitě získal 81 procent hlasů.
Odpověď na tyto otázky tkví v tom, že ještě v 90. letech se evangelikálové v Americe cítili jako ve své zemi. Nyní však už mají většinově pocit – a podle průzkumu z minulého roku jde o tři čtvrtiny dotázaných –, že „kultura Ameriky se za poslední desítky let změnila k horšímu“. „Dokonce ještě v roce 2008 si snad mohli říkat, že tahle země je na jejich straně, ale to se v poslední dekádě rychle změnilo,“komentoval to Robert Jones, šéf výzkumné agentury Public Religion Research Institute, pro list The Washington Post.
A samozřejmě nejde jen o svatby homosexuálů, které Nejvyšší soud USA v roce 2015 uzákonil na federální úrovni, nýbrž o „kulturu“v nejširším slova smyslu. A nejde také výhradně o evangelikály a další hluboce věřící Američany, ale i o mnohé další americké voliče. Trumpovo heslo „Make America Great Again“se přesně trefilo do jejich sílícího pocitu nejistoty a vykořenění. Do narůstající zloby občana, který se „doma“najednou tak trochu cítí cizincem. Ať už sám Trump svůj slogan myslel jakkoli, byl pochopen jako výzva k obraně potlačovaných názorů, zpochybňovaných hodnot a ohroženého způsobu života té druhé, „neobamovské“americké společenské kry.
Výsledkem obrovského pnutí, jež postupně narůstá, může být právě taková erupce vzdoru, v jakou se proměnila Trumpova prezidentská kampaň v roce 2016
Tak pravil Atticus Finch
Jasně onu tektoniku ukazují v úvodu tohoto textu zmíněné průzkumy Pew Research Center. Ať jde o pohled na zbraně, na imigraci, na globální oteplování, či na americkou energetickou politiku. Nůžky mezi dvěma Amerikami se v posledních letech dále – a v některých případech až dramaticky – rozevřely. Chcete-li to vidět na území USA na vlastní oči, stačí nasednout do auta a vyrazit z jednoho tamního světa do druhého. Na vzdálenost to v amerických prostorových poměrech není daleko. Sto či sto padesát mil; dvě hodiny jízdy. Ovšem rozdíl mezi modrým světem liberálních demokratů v New York City či ve Washingtonu, D. C., a červeným konzervativně republikánským světem maloměst Pensylvánie, Ohia či venkova jižní Virginie je vpravdě propastný.
V tom prvním se chodí do Starbucks, ševelí rádio NPR, čtou se The New York Times. V tom druhém se chodí do fast foodu, v televizi je naladěna FOX News a celonárodní deníky nejsou nikde k dostání, protože nikoho nezajímají. V tom prvním se nakupuje organická, vyvážená strava v řetězci potravin Whole Foods. V tom druhém se vše pořizuje (od pušek po potraviny) ve Walmartu. V tom prvním se lidé smějí vychytaným politickým vtipům v pořadu Daily Show a Alecu Baldwinovi, karikujícímu Trumpa v Saturday Night Live, v tom druhém je nejoblíbenějším pořadem reality show Duck Dynasty, o rodince „rednecků“z Louisiany. V tom prvním nechápou, jak se ta druhá Amerika může bránit změnám, kterými už oni sami dávno žijí. Ta druhá Amerika však zase vůbec nerozumí tomu, proč někdo jejich zemi mění tak, že jim – mají velmi intenzivní pocit – ujíždí pevná půda pod nohama.
„Nikde nemůžete druhého pochopit, pokud neposuzujete věci z jeho pohledu,“citoval Barack Obama před pár dny ve svém projevu na rozloučenou jednu z nejznámějších postav americké literatury – bílého právníka Atticuse Finche. Ten se ve slavném románu Harper Leeové Jako zabít ptáčka ve 30. letech na americkém Jihu v Alabamě ujme obhajoby černocha neprávem obviněného ze znásilnění.
Shrňme to tedy. Barack Obama přispěl k ještě ostřejšímu rozštěpení USA. To neznamená, že Trumpa přímo zrodil, nicméně jeho spolutvůrcem se stal. Protože neviděl – možná to nedokázal, možná to vědomě odmítl – svět kolem sebe pohledem právě z druhého břehu. Nevnímal – ať omylem, či záměrně –, jak se proti progresivnímu tlaku jeho společenské kry zvedá odpor té druhé.