Stále vzácnější nonšalance prostého frajera

Vprvní části knihy Zpoždění, nazvané Stín pochybnosti, se protagonista Bartoloměj Kubizňák, který je de facto zrcadlovým portrétem samotného autora, ocitá spolu s dalšími cestujícími na makasarském letišti, kde jsou nuceni kvůli odložení letu, jež nikdo neumí zcela přesně vysvětlit, společně prožít několik dní. Cestující různých národností a povah rychle odkládají jako překážející zavazadla své každodenní návyky a konvence, aby nechtěně předváděli svou poněkud deprimující a ničím nezkrášlenou „nahotu“.

Přihlouplý bavič je náhle téměř nerozeznatelný od chvastouna, který se opájí jen vlastní nevzdělaností, ženy, jež se neustále přehrabují v kabelkách, od mládeže, která „zakrývá hlučností nedostatek originality“. Autor se tomu ani nediví, jen zaznamenává: „Zabíjení času probíhalo přesně tak, jak se dalo očekávat v civilizaci, jež dávala přednost srdceryvným výlevům před střízlivým popisem. Če- kající těžko krotili návaly agresivity a propadali melancholii.“

Proti předkládané diagnostice lidské bídy staví, možná poněkud donkichotsky, svět literatury, „tohoto jediného klubu, do něhož je vstup volný všem bez rozdílu“. Přesněji té literatury, která ještě je dobrodružstvím a jednou z forem poznání a která, jak skepticky konstatuje, „skončila přibližně před dvaceti lety“.

Větší pohoršení než obnažené ohanbí

Z turistů, kteří se ne vlastní vinou stali trosečníky bezcílně bloudícími po letištní hale, ho zcela zaujme jen jeden: Xavier Libigre. Jeho schopnost elegantně se vypořádat s nástrahami a potížemi čekání, a přitom si zachovat svou jedinečnost sice u Kubizňáka vzbuzuje sympatie, ale současně ho zneklidňuje. K jejich sblížení dojde až poté, když celá anabáze skončí a oba se náhodně setkávají nad zavazadly u dopravníku frankfurtského letiště.

V druhé části, nazvané Smrt nerozchodíš, Martínek popisuje jejich putování Tureckem a Balkánem o několik let později. Tříměsíční cesta je jakýmsi dialogem nad tématy války, historie, nesmyslného utrpení, kdy ideologie zbavuje člověka nejen svobody, ale i prostého lidství, které stále častěji nahrazuje obyčejná servilnost. Třebaže měli hodně společného, tím, že Kubizňák je Čech a Lebigre Francouz, mají na určité věci mírně rozdílné názory, dané charakterem, kulturou i myšlením země, v níž vyrůstali. Nicméně oba svou existenci sympaticky „vybudovali na odvrácené části paměti, o níž promluvit na veřejnosti vzbuzuje větší pohoršení než obnažené ohanbí“a „svou nenápadnou cílevědomostí usvědčovali z omylu nejen příbuzné, ale i tvůrce veřejného mínění“.

Závěrečný epilog není jen loučením se s přítelem, jejž devastuje nevyléčitelná nemoc, ale i vnitřním dialogem o smyslu života, který lze do poslední chvíle prožít s jistou stále vzácnější nonšalancí prostého frajera.

Martínkova nedůvěra k současnému spektáklu a přikládanému uzurpátorskému výkladu, jeho přesvědčení i pochyby, odmítání ideologických mámení, ať už jsou jakákoli, stejně jako zvídavost a schopnost nacházet místa, příběhy i lidi, které už tím, že „vyvádějí z míry, duševně obohacují“, představují hodnotu, jež stále ještě brání rezignaci na všechno objevování světa. Neboť, jak konstatuje, „kniha, stejně jako člověk, nemohla, na rozdíl od sekačky nebo mixéru, nebýt nositelem postoje, sdělení, poselství nebo alespoň varování“.

Lubomír Martínek: Zpoždění

Autor je publicista

Knihy Lubomíra Martínka nejsou přísně vzato ani romány, novely či cestopisy, ani deníkové záznamy nebo esejistické úvahy. Přesto dokáže z každého tohoto žánru vytáhnout ty nejlepší ingredience a namíchat dílo, které lze jen stěží přehlédnout. Kdyby pro nic jiného, pak pro téměř přesnou diagnózu podivuhodného zmatku světa a jeho současného obecného úpadku.