Statečný hoch od Bobří řeky
Zemřel Jiří Navrátil, který se skautským nasazením odolával nacistům i komunistům
Minulé pondělí zemřel ve věku 93 let Jiří Navrátil, skaut myslí i srdcem, překladatel, novinář, za účast v protinacistickém odboji vyslýchaný gestapem, dlouholetý mukl komunistických kriminálů i první držitel světového skautského vyznamenání „Bronzový vlk“ze středovýchodní Evropy.
Ve svém životě zažil tu lámavou diskontinuitu několika rušení (Němci i soudruhy) a obnovování skautské organizace, drsné výslechy, kriminály, šikanu. Navzdory tomu nebyl zatrpklým důchodcem, ale velice aktivním činovníkem, od začátku 90. let stojícím ve vedení Junáka, nejdříve jako předseda a do posledních dní jako aktivní místopředseda. Neobyčejně svěžího ducha, inspirativní, s nasazením, vždy dochvilný, jemně ironický, pěstující suchý anglický humor, vzdělaný v historii i filozofii, se střízlivým náhledem na dnešní společenské hemžení doma i ve světě.
Jeho zkušenost jej však opravňovala i k jasně vyhraněným stanoviskům a postojům. Varoval před postupným hrubnutím společnosti, ničením krajiny, vzmáháním rasistické a nacionalistické agresivity a plíživým populismem. „Začíná to vždy nenápadně,“zdůrazňoval často.
Komunisté s nacisty
Ostatně, prožil to několikrát a poprvé přímo v Německu, kdy se stal očitým svědkem nástupu nacistů k moci. Navrátil se v německém Lipsku narodil (10. října 1923) do rodiny českého konzula, první školní třídy vychodil v Praze, aby se do Německa vrátil ve 30. letech. Později vzpomínal: „Bylo to ve Stuttgartu. Koukám z okna českého konzulátu s mým mladším bráchou. Dům tehdy hlídal kordon policajtů a před ním na ulici se prali komunisti s nacisty.“Pendlování z místa na místo s otcem diplomatem mu sice nedalo pevné zázemí, zato ho vybavilo dobře jazykově, což později uplatnil při převodech řady kvalitních knih pro přední česká nakladatelství.
Přátelské zázemí našel až se vstupem do skautského oddílu. Nejprve chodil do 4. oddílu v Dejvicích, který vedl Rudolf Janda, a později se stal členem Foglarova oddílu pražské Dvojky. A dostal skautské jméno Jiří N.
Sedmnáctiletý skaut se s Jestřábem účastnil řady legendárních výprav na Sázavu, stal se jedním z hochů od Bobří řeky i přímým účastníkem skautského „komanda“, které za okupace riskantně zachránilo oddílové kroniky.
Na výpravě do Tábora věrných
Zasněžené předjaří 1941, jen pár měsíců před tím nacisté zakázali Junáka a zabavili majetek i klubovny. Jestřáb-Foglar se navzdory nebezpečí rozhodl, že se s několika staršími kluky v noci vplíží do věžní klubovny u pražského Jiráskova mostu, která byla gestapem zapečetěna, aby odtud vynesl oddílovou „paměť“– pečlivě vedené kroniky.
A protože Jiří N. uměl dobře německy, jistil noční výpad od mostu, kdyby se přiblížila uniformovaná ostraha. Po letech o tom vyprávěl s jistou dávkou romantismu: „Dodnes mám ten most před očima. Stačí jen zavřít oči a vidím před sebou navlhlý lesklý chodník, vozovku, zatemnělá světla aut – celou tu náladu studeného večera na konci zimy. Proti mně se blížili tři Němci v uniformách, klidně jim jdu vstříc a mezi zuby si bůhvíproč tiše pohvizduji písničku o Lily Marlen. Pohlédli na mě a přešli. Jestřáb už je tam skoro půl hodiny...“
Kroniky byly zachráněny a Jiří se pak mohl účastnit dvou tajných váleč- ných táborů na Vysočině. A právě to byl jeden z důvodů, že jsme se s Jiřím Navrátilem a badatelem Jaroslavem „Jáčkem“Čvančarou před několika lety na ona vysočinská místa vydali – Sluneční zátoka, skála Alvaréze, Rejžák, zvonečková louka, místa Tábora Věrných, dům na Kocandě.
Jiří Navrátil s námi procházel krajinou, vzpřímený a sportovním krokem, ukazoval, kde v lesích plnili úkoly či jak bydleli. V Ledči na náměstí zase připomínal obchody, do kterých chodili za protektorátu nakupovat, kde bydlel hajný Rajchman a přes který ledečský most nesl Jestřáb za války kufr s masem. Prokládal to diskusí nad kapitolami pamětí Beneše a Churchilla a neúnavně nás hnal na další místa. Bylo to, jako bych ještě jednou vstoupil do světa Foglarových knih s chlapeckým Jiřím N.
Tehdy také připomněl svůj spor s Foglarem a odchod několika členů včetně jeho z Dvojky do nového oddí-
Tichý jako plch
Jako společenský outsider našel pracovní místo až po dlouhém hledání v pražském parku „juldyfuldy“, kde čistil bazény. U obnovy skautingu stál v roce 1968 i 1989.
Naposledy jsem se s Jiřím Navrátilem viděl před několika týdny. Smluvili jsme se na začátek února, že pro rozhlas zaznamenám jeho četbu veršů vlastních i přátel-muklů, které psali v komunistických táborech a vydali v roce 1950 (v jednom z prvních českých samizdatů) ve špitále lágru Rovnost pod názvem Přadénko z drátů.
Jedna z básní začíná docela obyčejně a příznačně pro tuto chvíli loučení s Jiřím: „Chtěl bych se schoulit do klubíčka/a chtěl bych umět zavřít víčka/a prospat zimu jako plch.“A končí vlastně taky prostě, nadějně: „Probudit se napřesrok/když už sníh na lukách zvlh/probudit se jako plch.“
Poslední rozloučení s Jiřím Navrátilem proběhlo v neděli 22.ledna v pražském kostele Nejsvětějšího Salvátora.