Burka, jarmulka, čádor, bikiny

Kulturní zvyklost, běžné odění, symbol? Pro někoho demonstrace náboženské identity. Vyberme si. Má to svá úskalí, kdysi stejně jak dnes.

Bolševický nadřízený mé manželky nesnášel křížek na přívěsku, jejž nosila. Jednou ji kvůli křížku dokonce agresivně napadl spolucestující v trolejbusu. Obdobně nekompromisně se projevovala učitelka naší dcery. Obě, manželka i dcera, si přitom přívěšek zavěsily jen výjimečně, jako jim blízkou ozdobu. Je zajímavé, že odznak, kalich na mé klopě, nikdy nikomu nevadil, zřejmě měli o něm lidé zcela jiné představy než ná- boženské. To vše patří k tematice otevřené článkem v LN (Křik a hymna u pře o hidžáb, 19.1., Kristián Léko).

Talár jako montérky

Vadí snad dnes někomu, když řeholní sestra má zahalené vlasy a navíc k tomu nosí i řádové odění? Podobně bychom mohli přistupovat i k mnichům, kteří se veřejně producírují v řádovém oděvu.

Přitom oděv může vyvolat naprosto různé představy. Stalo se mi před třemi lety v autobuse na cestě do Mladé Boleslavi, že řidič chtěl vykázat z dopravy pasažéra oblečeného v montérkách, neboť to je pracovní oděv, což prý je nepřípustné. Montér měl oděv navíc čistý – a tak jsem vyndal z tašky svůj talár s tím, že si jej obléknu a zda mne také vykáže z přepravy. Dopadlo to dobře. A bylo to komické. Můj talár byly vlastně mé montérky, navíc měl i religiózní funkci, což tehdy nebylo předmětem sporu. Je otázkou, jak by uspěl eremita Jan Křtitel v kůži velbloudí.

Tolerance a její meze

Musím přiznat, že mi vadilo, když v Bavorsku byl ve školních třídách v čele kříž či krucifix. Jsem-li ateista nebo žid, mohlo by mi to působit problémy, pokud bych nebyl liberální. Jsem jistě zastáncem tolerance, leč pro všechny. Něco jiného by byla církevní škola. Těžko ale po mně vyžadovat, ve státní škole, abych se modlil otčenáš, když jej neumím, nebo se jej modlit nechci.

Leč kdo by měl zájem, měl by mít příležitost navštěvovat náboženství. A ještě lépe hodiny religionistiky pro všechny, s informacemi o náboženstvích, třeba i v rámci normálního vyučování. Měl by je vést učitel, který o tom něco ví, zajímavě to podá a je otevřen rozhovoru.

Je nešťastné, když se dnes soustředíme na hidžáb. Snad uneseme, když dívky budou nosit na hlavě svébytně uvázaný šátek. I v naší kultuře před pár desetiletími šátek nosily ženy i dívky. Samozřejmě se nakonec dostaneme i k tomu, zda ženy u nás budou nosit běžně nejen hidžáb, nýbrž také nikáb, burku či čádor. Zde již nejspíše narazíme na mez naší tolerance. Jistě, děvčata si dokážeme představit v bikinách, chlapce v adamkách. A nebudeme jim zakazovat je nosit do školy proto, že by to bylo nemravné, nýbrž proto, že tak oděni nepůjdeme třeba do divadla. V rámci tolerance nejspíše projde jarmulka, kterou věřící židé nosí ve shodě s tradicí svého náboženství, někteří neustále. Zakázat jim to by už zavánělo antisemitismem!

K tématu také na straně 14