Dočkáme se pravého Younga?

Za ono více než čtvrtstoletí, kdy se v nejlepším slova smyslu znormalizovala pozice Česka vzhledem ke koncertní nabídce světové scény, už u nás hrála většina stále aktivních hudebníků, jejichž kořeny sahají do šedesátých let. Řadu z těch nejzásadnějších samozřejmě už nikdy neuvidíme, protože se jejich životy uzavřely dávno předtím, než se světovým rockerům a písničkářům otevřela železná opona. Ale na druhou stranu je tu pořád dost těch, které by si český posluchač, jemuž není lhostejný pohled do hudební minulosti, zasloužil vidět naživo. Už proto, že někteří z nich přes pokročilý věk stále nejsou karikaturou sama sebe a mnohdy právě prožívají jeden z vrcholů své kariéry.

Na jednom z prvních míst nemůže nepadnout jméno Neila Younga. Ten sice v Česku jednou koncertoval, bylo to v srpnu roku 1995 v pražské sportovní hale na Výstavišti. Tehdy se jednalo o zastávku na turné k albu Mirror Ball, kde došlo k mimořádnému spojení veteránského rockového písničkáře se seattleskou grungeovou kapelou Pearl Jam. Koncert to byl sice vynikající, ale šlo o ojedinělý projekt, který vlastně nepředstavil Younga v té nejklasičtější a většinou jeho fanoušků nejvíce ceněné podobě, tedy s kapelou Crazy Horse. S ní tvoří naprosto unikátní, vzájemně dokonale propojený organismus.

Je pravda, že Young s Crazy Horse nepůsobí kontinuálně, rozdílností svých projektů je pověstný už od 70. let, nicméně to není tak dlouho, kdy opakovaně koncertovali v okolí našich hranic. Například v roce 2014 hráli ve Vídni a v Drážďanech. Tam je také viděla celá řada Čechů – náš jazyk byl v hledištích slyšet na každém kroku.

O pozvání Neila Younga s Crazy Horse se několik let snažilyminimálně dva z největších českých festivalů. Jeden z nich byl před dvěma lety už velmi blízko dohodě, vše ale nakonec zkrachovalo na výši honoráře a vedlejších nákladů. Naše kupní síla je v tomto ohledu stále ještě výrazně nižší než na „Západě“. Což je škoda, ale na Youngův management se nelze zlobit. Časy, kdy kapely samy stály o to třeba i za nižší cenu hrát v zemi, jež dala světu slovní spojení „sametová revoluce“a v jejímž čele stál rockumilovný dramatik, už jsou ty tam.

Mimochodem, nedaleko našich hranic, v německém Lipsku, vloni v létě hrál Neil Young s kapelou Promise of the Real, se kterou aktuálně koncertně spolupracuje.

Tento band vedou dva synové další velké hudební legendy vzešlé ze šedesátých let, Willieho Nelsona. Countryový desperát a neúnavný propagátor kouření marihuany je ve svých třiaosmdesáti letech stále hudebně velmi aktivní, každoročně rozšiřuje svoji diskografii a koncertuje ostošest. Bohužel ale většinou ve Spojených státech. Například v Německu byl naposledy v roce 2010 a není známo, že by se rodnou hroudu chystal v dohledné době opustit.

A další stále aktivní „šedesátkové“hvězdy? Co třeba The Who? Vždyť Pete Townshend je už snad opravdu poslední z živých inovátorů elektrické kytary, kterého jeho čeští „bratři ve zbrani“neměli možnost spatřit.

Anebo někteří z nejvýznamnějších písničkářů? James Taylor v Americe vyprodává stadiony. A David Crosby točí jedno čarokrásné album za druhým.