Prožíváme krizi demokracie
LN Proč si myslíte, že je vaše kniha, jež se věnuje protidemokratickým a nacionalistickým tendencím českého a německého katolicismu, dnes tak aktuální?
V tom směru, že se rovněž dotýká krize demokracie. A domnívám se, bohužel, že imy dnes prožíváme poměrně silnou krizi demokracie a rozhodně též krizi společenského paradigmatu – zjednodušeně řečeno atmosféry mezi lidmi, jež se zdaleka netýká jen ČR.
LN Vím, že jako historik nemáte takové otázky rád, přesto: nacházíte podobnosti s dneškem?
Vidím samozřejmě ne přímo historickou paralelu, ale jistou podobnost v tom, že tehdy ve třicátých letech byla též tendence reagovat nějakými alternativami na stávající politický parlamentní systém. V mé knize se soustřeďuji hlavně na to, jak se zachovali příslušníci katolické církve, jak reagovali na krizi demokracie a jaké přinášeli – spíše autoritativní – recepty, ale znázorňuji též sudetoněmecké prostředí s důrazem, jak němečtí katolíci většinově podlehli nacionálnímu „třeštění“... Jsem toho názoru, že se současná změna společenského paradigmatu týká jak krize demokracie, tak i obnovení tendencí k preferenci národních zájmů.
LN To sledujeme v Polsku, Maďarsku, Velké Británii...
Ale nejen tam. Musíme jít mnohem dále. Pocit národní hrdosti, který se v předchozích letech začínal zdánlivě rozplývat, je už opět charakteristický pro většinu evropských států. Četl jsem článek v The Economist, že loňský rok byl zlomovým rokem, poněvadž do popředí vystoupily národní zájmy a potlačily ty nadnárodní.
LNA proč tomu tak je? Je to odporem k unijním strukturám?
Mám na to svou teorii. Uvažuji nad tím z toho hlediska, že jde do jisté míry o reakce na společenské paradigma jakožto důsledek šedesátých let 20. století. Postupně velkou část politických struktur, nakonec i těch ekonomických, ovládli lidé spjatí s uvolněnou atmosférou šedesátých let, a to i když vyrůstali v pozdější době... Signifikantní bylo třeba prohlášení nejvyšších představitelů EU ke smrti Fidela Castra.
LN Myslíte až ostudné Junckerovy nebo Mogheriniové výroky?
Mám na mysli třeba prezidenta Evropské komise Jeana-Claude Junckera nebo jeho předchůdce Barrosa, člověka, jenž podobu EU předtím výrazně vytvářel. Pro
Historik, publicista. Od roku 1995 je vědeckým pracovníkem Historického ústavu Akademie věd.
Historii vystudoval na Karlově univerzitě (1993), v roce 1999 zde získal i doktorský titul (Ph.D.).
Roku 2009 se habilitoval. Stáže absolvoval i v zahraničí ( studium archivů v Berlíně nebo Vatikánu).
Zabývá se československými a také českými dějinami 20. století mě to jsou názorově neukotvení lidé, kteří na rozdíl od předchozích tvůrců Unie nemají pořádné vize a vychází vstříc lobbistickým skupinám – jako Juncker, který hatil daňové reformy EU ve prospěch nadnárodních korporací, jak se ukázalo.
Současná situace je podle mě svým způsobem reakcí na až „přehnané“dědictví šedesátých let: absolutizaci menšin, rozchod s konzervativními hodnotami v rodinné politice i s dalšími dlouhodobými tradicemi... A toho dokázal mistrně využít i Donald Trump v polarizované americké společnosti. Rozšiřující se globalizace nerespektovala národní svébytnosti, charaktery národů, takže se „kyvadlo“prudce vychyluje v širokém evropském kontextu.
Věnuje se rovněž vývoji antidemokratických hnutí a církevním dějinám (papežství aj.).
Je autorem desítek studií a několika knižních monografií – nejnověji mu vyšla kniha Za Boha, národ, pořádek (Academia, 2016).
Držitel prestižní Prémie Otto Wichterleho (2006) nebo také ceny za popularizaci vědy (2012). směrem, který bude akcentovat národní zájmy až nacionalismus.
LN Co tomu vychýlení říkáte?
Po takovém výkyvu, který nepovažují za úplně zdravý, bychom se však měli dostat do středního pásma, kde bude to pozitivní z odkazu let šedesátých i konzervativních hodnot a hlavně zdravého rozumu. Měli bychom se vyhnout situaci, kdy se na smetiště vyhodí kolébka i s dítětem, tedy konkrétně, pokud někdo chce destruovat evropskou integraci, měl by říci jasně, jaký je plán B, nějaké konstruktivní řešení. Pouhá negace k ničemu nevede.
LN Vaše kniha už jedno výrazné, fatální vychýlení – vedoucí až k nacismu – zachycuje.
Ano, tehdy před válkou se v Evropě vychýlil odpor vůči liberální demokracii až tak daleko, že překročil zlatou střední cestu. Proto si myslím, že skutečnosti, která popisuje moje kniha, mohou být aktuální i dnes. Sleduji v katolických kruzích, nejen v ČR, ale v Evropě obecně, určitou snahu opět v některých kruzích prosazovat striktně konzervativní ráz diskurzu. V tomto směru je tato knížka učebnicovým příkladem, co by se stát nemělo.
LN Nyní se zeptám jen na váš osobní názor: vychýlí se snad pomyslné kyvadlo „až příliš“?
Může se to stát. Bude zajímavé sledovat vývoj v Evropě poté, co v USA zvítězil Trump, poněvadž jde o opravdové vychýlení „světového řádu“: je to velká změna jak pro Ameriku, tak světovou geopolitiku. Nemůžu být prorokem, ale některé Trumpovy kroky naznačují, že může dojít k opuštění zavedeného dělení moci i sfér vlivu.
LN Letos nás čekají důležité volby v Evropě, o úspěch ve Francii usiluje i předsedkyně Národní fronty Marine Le Penová...
Ve Francii je pozoruhodné že se tam snaží dostat kyvadlo víc do střední polohy. Rok 2016 byl rokem, kdy vítězili ti přehlížení a opomíjení... Vezměte si vítězství v prezidentských primárkách u francouzských konzervativců, Françoise Fillona, který nebyl jako premiér nijak výraznou osobností, spíše byl „šedou myší“, ale v pravou chvíli vytušil, co společnost potřebuje. A proto je dobře, že se zdravě konzervativně vymezil proti tomu extrémnímu konzervatismu a nacionalismu Marine Le Penové, i když je třeba těžko odhadnout, jak se bude chovat k Rusku nebo v otázkách ekonomické a sociální politiky – pokud zvítězí. Troufám si přesto říci, že tohle může být dobrou zprávou pro Francii i Evropu, tedy prosazení konzervativního, nikoli však extremistického vidění světa.
„Rok 2016 byl rokem, kdy vítězili ti přehlížení a opomíjení... Ohrožení demokracie vidím v destrukci zavedeného stranického systému,“míní historik Jaroslav Šebek. Vychází mu kniha Za Boha, národ, pořádek, která se věnuje antidemokratickým hnutím třicátých let 20. století.
LN Proč se vůbec tolik ve společnosti bavíme o krizi demokracie, když vlastně funguje? Ať se nám to líbí či nelíbí, brexit si vybrala většina lidí, stejně tak Miloše Zemana... Volitelský systém v USA umožnil zvolení Trumpa. U nás antisystémového Babiše, jenž má střety zájmů i média. Kde jsou ty hrozby?
Ohrožení demokracie vidím v destrukci zavedeného stranického systému. Tyto mainstreamové struktury korodují a jsou nahrazovány účelovými politickými subjekty, jež v podstatě vznikají jako podnikatelské projekty. Získávají sice momentální popularitu, ale nemají jasně profilovaný ideový program. Třeba u hnutí ANO si nejsem jist, jestli je levicové nebo pravicové, pokud zvolím tradiční škálu. Babiš získává hlasy ze všech stran, dokonce i z KSČM... V tom je i riziko, protože přestává být zřejmé, kdo za koho a za co vlastně „kope“.
LN Myslíte, že když někdo získá extrémně silný mandát, sáhne i k autoritářským krokům?
Mám obavy, aby se nakonec lidé dobrovolně nerozhodli pro nějaký autoritativní systém, protože už nebudou s tradiční demokracií spokojeni. V okamžiku, kdy demokracie přestane fungovat jako názor většiny a výrazně se prosazují menšinové zájmy, začíná demokracie ztrácet přitažlivost. Ve třicátých letech ale neexistoval fenomén, který prožíváme teď: vznik „sociálních bublin“a vzrůstající nedůvěra, tedy často zmiňovaná doba postfaktická.
Lidé prožívají svůj život na internetu, virtuálně se sdružují do komunit s týmž sdíleným pohledem na svět, ale s jinými skupinami nekomunikují – anebo komunikují agresivně. A druhé, závažnější riziko, je absolutní nedůvěra ke všemu. K institucím, autoritám, informovanosti... Lidé už přestávají věřit jakýmkoliv zprávám a ty, jež jim nepasují do světonázoru, považují za vylhané. Dostali jsme se opět do fáze, kdy silnou roli hrají vášně. I ve třicátých letech se přestávalo hledat racionální řešení, syntéza více názorů, ale hledalo se řešení jednoduché; místo toho, aby se systém zfunkčnil, eliminoval se. A to hrozí i dnes.