„Připadal jsem si hanebně zneužitý“
Po odvysílání prvního dílu televizního seriálu Bohéma, který líčí situaci v československém filmu i divadle za protektorátu, se rodina herce Zdeňka Štěpánka ohradila proti tomu, jak scénář zachází s některými fakty. Scénář se však v případě jeho rozhlasového projevu v září roku 1938 žádné fatální chyby nedopustil.
Spor se vede ohledně vylíčení situace, kdy Štěpánek byl na přání prezidenta Beneše dopraven do budovy Československé tiskové kanceláře, kde bylo apelováno na jeho loajální vztah k Hradu a vojenskou minulost a byl de facto donucen přečíst podmínky mnichovské kapitulace ze 30. 9. 1938. Hercův vnuk, novinář a šéfredaktor Respektu Erik Tabery ovšem tvrdí, že jde o fatální chybu scénáře, jelikož jeho dědeček nic takového do rozhlasu nečetl. Podle něj kapitulaci ohlásil Jan Syrový a Štěpánek prý četl informaci o ultimátu Anglie a Francie z 21. 9. 1938. Tabery ještě dodal, že k překroucení došlo proto, že tvůrci potřebovali, aby se tento vynucený čin mohl posléze v seriálu Štěpánkovi vyčítat.
Nevšimla jsem si, že by se v seriálu tato linka nějak exponovala a ani v reálu Štěpánkovi nikdo zmíněné rozhlasové oznámení nevyčítal. Štěpánek ostatně za protektorátu prožil bolestnější traumata a musel řešit horší dilema. I on se musel například zúčastnit proslulého shromáždění v Národním divadle v době heydrichiády 24. 6. 1942. Odmítnout nebylo možné – neúčast byla považována za schvalování atentátu na Heydricha, za což hrozil trest smrti. Polistopadový tisk s pocitem morální převahy rád ukazuje fotografie z tohoto shromáždění s hajlujícími herci, ale Němci se s nikým nemazlili a určitě by se v té době nerozpakovali své hrozby splnit.
Pro Štěpánka byl pak dalším traumatem večírek v Rudolfinu s K. H. Frankem u příležitosti uvedení Hebbelovy hry Gygův prsten. Odmítnout účast bylo správou Národního divadla zakázáno. Když Štěpánek řekl, že nepůjde, byl varován a vydírán, že riskuje svou osobní svobodu, ale také existenci Národního divadla. Štěpánek tedy šel a chtěl odejít před Frankovým příchodem, ale německý rada Zankl mu v tom zabránil a vyzval ho, aby mu naopak jménem všech účastníků poděkoval. Štěpánek česky Frankovi řekl, že už by Němci mohli přestat se žaláři, koncentráky a šibenicemi. Němci užasli a Češi byli zděšení. Přesto se Štěpánek po válce musel zodpovídat z kolaborace.
Ale zpátky k seriálu – v souladu s fakty je zde Štěpánek líčen jako člověk emotivní, avšak charakterní a velký vlastenec. Scénář se v případě jeho rozhlasového projevu v září roku 1938 žádné fatální chyby nedopustil. Škoda, že Tereza Brdečková v rozhovoru pro Aktualně.cz zaujala tak defétistický postoj, i když připomněla, že seriál není žádné dokumentární drama, ale pracuje i s fikcí. Základní reálie za účelem dosažení dramatičtějšího účinku rozhodně nepřekrucuje, naopak snaží se je dodržet, fabulace se zde týká vesměs osobních peripetií fiktivního vypravěče.
Situaci popsal sám herec
Historická fakta byla v zásadě dodržená i v případě zmíněného rozhlasového projevu. Lze si to ověřit ve fundované monografii slavného herce Zdeněk Štěpánek. Herec a dějiny (Praha, Achát 1997), jejímž autorem je teatrolog Jaroslav Vostrý a také ve Štěpánkových pamětech ( Herec. Vzpomínky národního umělce Zdeňka Štěpánka), které vyšly v nakladatelství Mladá fronta v roce 1961. V kapitole Blíží se katastrofa na stránkách 212–216 herec celou záležitost dopodrobna líčí. Píše, že měl horečku a ležel v posteli, když zazvonil telefon. A že prý má v nejvyšším státním zájmu jet do Radiožurnálu, pak se uvidí. V Rozhlase na něj čekal ředitel a Štěpánek pak v horečkách strávil dvě hodiny v uzavřené místnosti, aniž by se dozvěděl, oč jde. Pak byl odvezen do ČTK, kde na něj čekal Zdeněk Schmoranz, šéf tiskového odboru předsednictva ministerské rady, který byl později zatčen za ilegální činnost.
Štěpánek popisuje, jak konečně dostal do ruky text, bylo mu špatně a odmítl jej číst. Schmoranz na něj křičel, že je to rozkaz a on že je voják a musí poslouchat. „Začal jsem číst zvolna s největším úsilím, s nepředstavitelnou bolestí a smutkem, prohlášení o kapitulaci, o zmrzačení naší vlasti, o odtržení pohraničních území. Ani jsem nepozoroval, že sem vstoupil ještě někdo jiný, až teď, kdy škrtá nějaké odstavce v mém hlášení. Když jsem došel k odstavci o Chodsku, vzpomněl jsem si na maminku, na své dětství. Slzy mi zalily oči, hlas se mi sevřel, nemohl jsem dál. Dočetl to Schmoranz.“Štěpánek dále popisuje, že v kabině bylo vedro k zalknutí, ale on se třásl zimou. Připadal si ubohý, provinilý, uražený a hanebně zneužitý. A to jistě byl, protože Hrad zvolil postup po všech stránkách neseriozní, skoro zbabělý. Donutil herce, který byl národu nejmilejší, aby mu sdělil, že jeho země přestala existovat.
Štěpánek pravděpodobně četl nakomandovaný projev o kapitulaci a odstoupení pohraničí po rozhlasovém projevu předsedy vlády, generála Jana Syrového. Jeho vlastní svědectví o průběhu celé záležitosti lze sotva zpochybnit a ani není proč. Pro Štěpánka jako pro celý národ to byla těžká chvíle, za kterou nenesl žádnou odpovědnost. A nikdo mu to také nevyčítal. Popírání této skutečnosti je poněkud zvláštní a skoro to vypadá, že jde o zástupný problém. Možná, že rodině slavného herce na seriálu vadí víc líčení peripetií, které prožíval v soukromém životě. Ale to je přece život a ten nebývá černobílý a Štěpánek také nebyl žádný čítankový hrdina. Byl to bouřlivák, charismatický muž a vynikající herec. Zejména k stáru fascinoval svým nádherným hlasem, který jako by obsáhl všechna dramata, jež mu život přinesl.