Globální Theresa
Brexit se nezastaví, jde ale o budoucnost Británie
Lid je zdrojem veškeré státní moci, říká česká ústava, není tomu ale tak úplně ve Velké Británii. Podle tamní ústavní tradice je v nejtradičnější demokracii absolutním suverénem parlament, a právě proto musí poslanci posvětit i vystoupení země z EU. I přesto, že si jej lidé přímo odhlasovali v referendu. Našinci se to může zdát poněkud zvláštní, několik století starý systém má ale svou fungující logiku, kterou včera potvrdil i britský Nejvyšší soud. Představa, že by se díky tomu takzvaný brexit zastavil, nebo přímo zhatil, je ale v zásadě nereálná.
Složitější cesta k odchodu z Unie skrze zákonodárce ale může značně určit, jaké bude budoucí postavení ostrovního království vůči Evropě i celému světu. Poslanci opozice i vlády si mohou začít klást různé podmínky, svazovat ministrům ruce při jednání s bruselskými protějšky a v neposlední řadě se otevřel politický prostor pro velšskou a hlavně skotskou reprezentaci. Je možné, že se společnými silami pokusí zhatit ohlášený plán premiérky Theresy Mayové na takzvaný tvrdý brexit, tedy odchod i ze společného eurotrhu.
Samotná první ministryně označila minulý týden na Světovém ekonomickém fóru v Davosu odchod z EU za „unikátní příležitost, kterou Británie nyní dostala“. S výslovnou sebejistotou popsala svůj plán vytvořit „Globální Británii“, jež bude „nejlepším přítelem a sousedem“a zároveň „zemí, jejíž dosah bude daleko za hranicemi Evropy“, a nepřímo se obrátila i ke slavné historii skrze odkaz na „stará přátelství“.
Právě nostalgie po imperiální světovládě byla jednou z not, na které hráli zastánci brexitu v kampani před referendem. Většina lidí si velmi dobře uvědomuje, že doby říše, nad níž slunce nezapadá, jsou prostě pryč, rozhodně by ale chtěli, aby dřívější královna moří hrála v dnešním měnícím se světě mnohem větší a důležitější roli. Klíčová otázka teď je, jak by toho chtěla premiérka Mayová konkrétně dosáhnout. Zkrátka jestli má opravdu realistický plán na využití brexitu pro velikost Británie, který jí mohou poslanci zhatit. Nebo jen navenek šermuje vzletnými frázemi před tvrdým vyjednáváním.
Každopádně se teď bude muset dohodnout s poslanci a vyložit karty na stůl. Rozhodně by jim přitom neměla „zapomenout“něco říct, podobně jako při nedávném schvalování peněz na raketu Trident, která se při testu namísto na Afriku otočila na USA. Tedy že vlastně neví, kam míří. Jan Klesla