Když v Česku houstne dým
Chronického smogu se nezbavíme ze dne na den. Více kuráže by ale měly projevit vláda i samosprávy
Každý rok na podzim ministr životního prostředí předloží vládě poněkud morbidní zprávu. Kdo si dá tu práci a dolistuje až někam kolem pětatřicáté stránky, najde v ní tabulku s odhadem, kolik lidí loni zemřelo na špinavý vzduch.
Smog není nepříjemnost, která nám každou zimu obtěžuje život. Smog je národní zdravotní havárie. V Česku každý rok pohřbíme plus minus sto tisíc lidí. Na mikročástice prachu ve vzduchu z toho připadá asi šest tisíc. Pro srovnání: při pečlivě sledovaných autonehodách se nás zabije zhruba desetkrát méně. Státní zdravotní ústav propočítal, že v nejhůř postižených částech republiky vinou špinavého ovzduší umírá přibližně každý osmý.
Teprve teď postupně poznáváme, jak vlastně smog poškozuje naše zdraví. Vůbec nejde jenom o astmatické záchvaty a bronchitické děti v ordinacích. Patrně nejvíce úmrtí připadá na infarkty a mozkové mrtvice. Čeští vědci také popsali, jak rakovinotvorný benzo(a)pyren, který se do vzduchu dostává při spalování uhlí nebo benzinu, poškozuje DNA u novoro- zenců. Více než my ho mají ve vzduchu jenom dva státy Evropské unie: Polsko a Bulharsko. Ministři tady mají příští velký úkol, do kterého se mohou pustit stejně vehementně, jako se postarali o zákon o kouření.
Ale dá se s tím vůbec něco dělat? Stát o smogovém břemenu mluví už asi patnáct let a nezdá se, že bychom s ním za tu dobu nějak viditelně pohnuli. Každá druhá česká rodina dodnes žije v místě, kde dávky benzo(a) pyrenu ve vzduchu překračují hygienické normy.
Po síře mikročástice prachu
Důvodem k optimismu je naše vlastní zkušenost. Česko dnes pumpuje do vzduchu o 93 procent méně oxidu siřičitého než za Jakeše. Skoncovali jsme s kyselými dešti, které v osmdesátých letech zahubily stovky čtverečních kilometrů lesa v pohraničních horách. A hlavně díky tomu dýcháme zdravější vzduch. Mikročástice prachu se staly hlavním průšvihářem paradoxně jenom proto, že síra tuto prestižní pozici uvolnila.
První velká vlna čištění vzduchu v devadesátých letech se povedla díky účinnému zákonu o ovzduší z roku 1991. ČEZ a další velcí znečišťovatelé v něm dostali na vybranou: buď své elektrárny a továrny do sedmi let odsíří, nebo je zavřou. Během jediné dekády jsme měli mnohem zdravější po- větří. Bohuslav Sobotka si teď od ministra životního prostředí vyžádal raport, co se dá dělat se současným smogem. Dnes se nad ním sejde vláda. Hlavní úkoly jsou asi tři: mít trpělivost, být kurážní jako před šestadvaceti lety a inspirovat se u Poláků.
Chronický smog nevyčistíme ze dne na den. Máme před sebou úkol na jedno nebo dvě desetiletí. A stát se bezesporu snaží. Nově prodávané kotle musí plnit přísnější normy na škodliviny. Erár také spolu s kraji pomáhá rodinám, které chtějí vyměnit starý uhelný kotel za čistší vytápění. Jenomže programy, jakkoli smysluplné, občas končí u polodopečených řešení. Exemplárním příkladem jsou kotlíkové dotace.
V podstatě je to chytrá iniciativa. Akorát že subvenci dostávají také domácnosti, které jenom vymění starý uhelný kotel za novější. Stát zbytečně o další léta prodlužuje závislost na špinavém palivu, navíc za peníze daňových poplatníků. Ministerští úředníci argumentují, že moderní kotle jsou o něco čistší a že se lidé uhlí nevzdají. První bod platí. Na druhý však nesedí statistiky. Ve skutečnosti si uhelné řešení vybírá pouze 12 procent žadatelů.
S českou cestou dokonale kontrastuje Polsko. Sejm před půldruhým rokem dal vojvodstvím pravomoc, aby topení uhlím úplně zakázala. V Krakově ji obratem použili. Stanovili několikaletou lhůtu na přípravu, nicméně počínaje zářím 2019 tam už uhlí do kamen nenasypete.
Navíc kotlíkové dotace jsou perfektní program pro aktivní rodiny, které si všechno vyběhají, seženou kotel i topenáře a část ceny uhradí z vlastního. Ale představte si osmdesátiletou babičku, která doma na vesnici topí v obstarožních musgrávkách. Sama si nic nezařídí a ze svého důchodu nedokáže přispět ani korunou. Stát se dříve či později musí odhodlat a podat ruku také lidem, kteří potřebují větší pomoc než osmdesátiprocentní příspěvek na náklady.
Úkol pro radnice
Ve velkých městech většina smogové peřiny pochází z výfukových plynů. Skutečně čistého provozu se asi nedočkáme dříve, než na české silnice dorazí levné elektromobily. Což není tak beznadějné, jak se možná na první pohled zdá. Výrobní cena lithium-iontových baterií v minulých deseti letech klesala o 14 procent ročně. Přitom regulátoři i automobilky po aféře Volkswagen očividně soudí, že okliky dříve či později skončí slepě, a začali soustředěně šlapat přímo k elektrickému cíli. Na ten si ovšem počkáme. Prozatím se musí snažit hlavně radnice. Kterépak české město se první chopí úspěšného modelu s mýtným v Londýně? Ministři by měli magistrátům pomoci.