No nešoupněte to do recenze!

Na kritiky svých divadelních kusů veřejně nereaguju, ale občas narazím na tak úchvatné bludy, že se o ně musím podělit. V inscenaci hry Karla Steigerwalda o vypořádání se se zločiny komunistické kolektivizace Cena facky ve Slováckém divadle nějaká absolventka teatrologie viděla a též mi otřískala o hlavu procesí komunistů v rudé záři. Procesí skutečně inscenací prochází, ale je výjevem z žarošické poutě. Herci nosí osvětlenou sochu Panny Marie a zpívají přes tři sta let starý nápěv Salve Regina. Pominu fakt, že dáma nemusí tušit, že fenomén žarošické poutě považoval básník Zdeněk Rotrekl za poslední živé baroko u nás a noční putování venkovských soch Panny Marie ve světle svící je strhujícím divadelním výjevem. Ale pochod komunistů? V rudé záři? Madam nebyla asi zcela při smyslech.

O scénickém čtení hry Milana Uhdeho Zázrak v černém domě napsala jiná recenzentka, že „ožívá inscenace z temných normalizačních sedmdesátých let“. Fakt, že jednou z hlavních postav (alter ego autora) je disident, který se po listopadu ’89 stal ministrem, nešťastnice totálně přehlédla.

Z uvedení hry Karla Steigerwalda odehrávající se v devadesátých letech minulého století Hraj komedii (Divadlo Husa na provázku ) odvážně vydedukoval mladý šťoura, že postava jménem Vladimír (v programu uvedeno profesor, novinář a filozof) bude Iljič Lenin. Herec ztvárňující postavu (vzdáleně inspirovanou kritikem V. J.) měl totiž bradku. No nešoupněte to do recenze! Divíte se, když jejich pedagog z katedry divadelních studií mi v Encyklopedii divadelních souborů, vydané Divadelním ústavem, přisoudil, že jsem v roce 1988 režíroval vMalém českém divadle v Praze hru Přemysla Ruta Žádná tragédie. Režíroval jsem ji, pravda, ale v roce 1989 v HaDivadle v Brně. Takže když se dozvídám, že se k mojí inscenaci hry Pavla Kohouta Vítězný únor v Klicperově divadle v Hradci Králové vyjádřili dva kritici, aniž to viděli, dere se mi na mysl vtip básníka Ivana Wernische. „Tomu i já jsem se podivil.“– Baron Prášil.