Lehkost by Porter mohl učit
V obou smyslech sousloví veliká osobnost současné hudby – pětatřicetiletý americký zpěvák Gregory Porter – přichází poprvé s trvalou vizitkou svého koncertního působení. Živé dvojalbum bylo natočeno v sále Berlínské filharmonie.
Nahrávka vznikla loni v květnu; předtím v březnu Gregory Porter zpíval v brněnském Bobycentru. Bylo to v rámci stejného turné, které podporovalo tehdy čerstvě vydané čtvrté zpěvákovo album Take Me to the Alley a je tedy jasné, že koncerty měly velmi podobnou dramaturgii. Proto je pro ty, kterým se Porterův koncert v rámci loňského brněnského JazzFestu líbil, aktuální album Live in Berlin obzvláště cenné – nejen jako standardní hudební nosič, ale vlastně i jako opožděný suvenýr.
Společné dílo
Gregory Porter je neuvěřitelný úkaz, to potvrdí nejen každý, kdo jej někdy viděl naživo, ale i ten, kdo zaslechl nějakou jeho nahrávku. I na nich ční jeho hlasová výjimečnost, obrovská muzikalita a rytmické cítění, ale i energie a přitom jakýsi nepopsatelný všudypřítomný klid, což jsou přidané hodnoty jeho projevu. Bez nich by byl Porterův zpěv sotva poloviční, i když by technická brilance zůstala na svém místě.
Je samozřejmé, že když se ke všem těmto kvalitám připočte ještě kouzlo okamžiku, které se v hudbě jazzového okruhu, jíž se Porter věnuje, soustřeďuje zejména do improvizace, pak má živý kontakt s umělcem, byť ve formě záznamu, velkou sílu. Porter a jeho kapela (Chip Crawford – piano, Jahmal Nichols – kontrabas, Emanuel Harrold – bicí, Tivon Pennicott – tenorsaxofon) jsou vzájemně dokonale propojený organismus, který jako by dý- chal jedněmi plícemi a jeho hra byla řízena jedním mozkem.
Je jen škoda, že se tohoto turné neúčastnil český varhaník Ondřej Pivec, který s Porterem koncertuje na vybraných sériích koncertů a jeho hammondky slyšíme i z posledního zpěvákova alba Take Me to the Alley. To ale není na závadu samotné kvalitě, spíš jen moh- la povyrůst posluchačova národní hrdost.
Cit pro společné dílo nejlépe slyšíme ve chvílích, kdy se dnes už v podstatě nadžánrový Gregory Porter, čerpající z jazzu stejně jako soulu, rhythm and blues, gospel songu, ba dokonce okrajově i z reggae, přiblíží právě oněm jazzovým výrazovým prvkům. Tedy ve chvílích, kdy se kapela zdánlivě utrhne ze řetězu a improvizuje na témata písniček, jež ve studiové podobě mají sotva poloviční délku. Markantní to je třeba ve skladbě Musical Genocide, jež má v původní verzi na předposledním Porterově albu Liquid Spirit necelé čtyři minuty, zatímco na pódiu je zejména díky tvořivé hře klavíristy Chipa Crawforda její stopáž protažena na trojnásobek. Což by samo o sobě žádné extra umění nebylo, kdyby se posluchač v půli začal nudit. Ale tady je tomu právě naopak.
Je tu dokonce zábavné poslouchat i osamocená, ostatními nástroji nepodpořená instrumentální sóla kontrabasu a bicích, což zpravidla vyžaduje velkou dávku trpělivosti. Ale zejména sólo kontrabasisty Jahmala Nicholse, které si kromě frází spadlých „shůry“pohrává i s tak „profláklými“motivy, jako je Smoke on The Water od Deep Purple (za slyšitelného smíchu publika), patří k ozdobám dvojalba. Zvlášť když ještě volně přejde, už s celou kapelou, do soulového hitu ze začátku 70. let Papa Was a Rolling Stone, slavného díky The Temptations. Právě tahle píseň, kterou Porter studiově zatím nikdy nenahrál, je jednou z typických ukázek jeho přesahů od jazzu a zároveň schopnosti propojovat žánry zcela podle vlastní potřeby, a nikoli podle „předpisů“.
Kvalitní pop
Kromě skladeb pojatých v jazzovém duchu zpívá ovšem samozřejmě Porter také ty, jež mají mnohem pevnější písňovou formu a vlastně nejsou ničím jiným než kvalitně napsaným, zahraným a zazpívaným popem. To se týká třeba písní Hey Laura, Consequence of Love anebo Don’t Be a Fool. Tahle balada, zpívaná za doprovodu klavíru, je nejen výkladní skříní Porterova zpěvu, ale také jedním z nejkrásnějších posluchačských zážitků na albu.
Ale stejně silným dojmem obecně působí i celý Porterův koncert v této zvukové podobě. Jeho lehkost, se kterou zpívá rozhodně nejednoduché pasáže, a přitom (snad s výjimkou finále Work Songu) absence jakékoli přehnané forsáže, to je věc, kterou by Porter mohl od minuty vyučovat. A nejen kolegy zpěváky.
Gregory Porter: Live in Berlin