Dostojevského Něžná jako pohybové divadlo
Pohybové sólo pro dva, tak zní podtitul kusu a naznačuje cestu, po níž se v Brně vydali. A výsledkem je skutečně zajímavá inscenace. Pohybová groteska o samotě a egoismu, o tíživých a skrytých silách lásky totiž sděluje vše podstatné z předlohy a dělá to neotřelým, nápaditým způsobem. Režisér Juraj Augustín ve své dosavadní tvorbě rezignoval na tradiční činohru, zajímá ho kombinace či prorůstání mluveného slova a herecké fyzické akce. Svoji režijní poetiku těží z protikladů scénické metafory a konkrétního gesta, na pomoc si rád bere folklor či lidové slovesné umění. Na konci vždy stojí komponovaný tvar, v němž slova podpírají či umožňují herecký pohyb, který je jindy tělesným doslovením předváděného.
Ideální podloží pro výše zmíněné Augustínovy postupy předsta- vuje scénář jeho dramaturgyně Sabiny Machačové. V napínavém příběhu zastavárníka, bývalého důstojníka, a mladé, hrdé dívky končící sebevraždou totiž autorka textové úpravy potlačila vše nepodstatné. V této verzi není důležitý věk figur ani místo děje. Něžná bývá nejen na divadle často vyprávěna retrospektivním zobrazením minulosti ústřední dvojice strohého muže a jeho manželky, z manželova sebezpytu nad sebevražedkyní vystává příběh i celá jeho emoční trýzeň a neuchopitelnost. V Buranteatru šli jinou cestou, Machačová si za těžiště vy- právění či za výchozí a vlastně jedinou situaci inscenace zvolila moment po smrti Něžné. Tady ve svém svědomí a minulosti nepátrá pouzemuž, ale k němu i k divákům hovoří také mrtvola ženy. Otevírá se tak nový, plastičtější pohled na bizarní, ambivalentní a tragický vztah, nejde o prosté mužské ohlédnutí se do minulosti, ale o komentáře a vzpomínky obou postav. Tato optika činí demonstrovaný vztah a hlavně jeho proměnu nejen plastičtější, ale namnoze také drásavější.
Augustín jde cestou pohybového divadla a navrhl si sám také prostou scénu, která odpovídá představám o choreografických řešeních příběhu. Muže a ženu sedící na malých kovových židličkách zpočátku dělí obyčejné vztyčené prkno. Tato deska nejenom vymezuje mantinely, slouží později jako důmyslný stůl, postel, ale i jako pomyslná lávka, která se stále jakoby převažuje na tu či onu stranu. Augustínova deviza tkví nejen v nápadité práci s rekvizitou, kterou je tady místy i mužské a ženské tělo, ale také ve schopnosti výmluvně posunovat či dotvářet děj zdařilými pohybovými etudami.
Divadelníci jako by nechtěli zabřednout do psychologické ponurosti povídky, která předznamenala některé módní disciplíny tehdejší doby, jako třeba Freudovu psychoanalýzu. Režie proto používá finesy jako občasné pitvoření se muže po ženě, jindy odlehčení přijde skrze slova „sprostonárodní“písně Generál Laudon jede skrz vesnici – aby se došlo k posměšnému zjištění, že „mrtvou, tu já mám nejradši“.
Křehkost do nerovného vztahu lapené dívčiny jindy naznačují animace nad hlavami obou účinkujících, ukazující baculatého ptáčka, který si stejně zlomí nožičku, jak se nakonec dozvíme i z parafráze dětské říkanky. Celou osmdesátiminutovou inscenaci také provází zajímavá typografická projekce, kterou připravila grafička Simona Vaškovičová ve spolupráci s light designerem Tomášem Tušerem. Nad hlavami účinkujících plují komentáře jako „Je mrtvá“, „Je bezradný“, jindy přes promítací plátno protečou trýznivé vnitřní monology hlavního hrdiny. Je to nápadité, účelné, konvenuje to celkové atmosféře kusu, z něhož tak vyvstávají naplno otázky, kdo, koho či jak (ne) miloval, jak se dá do složitých vazeb racionálního a iracionálního v našem nitru zamotat, jak lze v lásce naoko vítězit prostřednictvím egoismu. Ke zdařilému výsledku přispívá také autorská hudba Ondreje Kalužáka, spojující v sobě elektronické a instrumentální prvky.
Augustín našel pro celý opsaný koncept ideální protagonisty: v roli Něžné se představila Alžběta Vaculčiaková a v roli jejího manžela pak David Tchelidze. Oba jsou sdostatek fyzicky pružní pro naznačené úkoly, ale umí přirozeně skloubit slovo a pohyb. Zejména Vaculčiaková je nejen díky tomu, že se opakovaně probírá ze svojí smrti, ale i díky svému vyzařování onou lapenou, posmívanou, bojující i smrtí vítězící fatální ženou.
Inscenace Něžná v brněnském Buranteatru originálně a srozumitelně traktuje fenomenální předlohu. V popsaném pojetí vytváří a vynáší na povrch i ono zvláštní zneklidňující až psychotické inferno lásky, v níž nikoho ochočit, uzurpovat si, ovládnout či převychovat nelze.
Mistrná Dostojevského povídka Něžná z roku 1876 láká divadelníky i filmaře opakovaně. Uchopit ji novým a neotřelým způsobem se pokusil brněnský Buranteatr ve stejnojmenné inscenaci Juraje Augustína.
F. M. Dostojevskij, Sabina Machačová: Něžná / Pohybové sólo pro dva
Autor je divadelní publicista