Osm hrozných
Nerovnost v příjmech a majetku už dosahuje do výšin davoského ekonomického fóra
Osm nejbohatších mužů planety vlastní majetek větší než chudší polovina lidstva, tedy 3,6 miliardy lidí. Dohromady pak mají všichni miliardáři víc než 70 procent světové populace. Chytlavou zprávu vydala organizace Oxfam při příležitosti Světového ekonomického fóra ve švýcarském Davosu. Nerovnost v příjmech a majetku přitom byla jedním z hlavních témat každoročního setkání ekonomických špiček planety v malebném vysokohorském středisku. Nebylo to ostatně poprvé, už loni se objevila zpráva, že jedno procento nejmajetnějších vlastní víc než zbylých 99 procent z nás. A tak by se dalo pokračovat, například jmění padesátky nejbohatších dosahuje 1,46 bilionu dolarů, což je víc než roční HDP některých členů skupiny největších ekonomik G20, jako je Austrálie nebo Mexiko.
Letos ale dostalo povídání na nejexkluzivnějších lyžařských svazích světa nový náboj. Právě nerovnost a krize střední třídy se považuje za jednu z hlavních příčin vzestupu populismu a překvapivých hlasování o brexitu a vítězství Donalda Trumpa. Problém v samotném systému kapitalismu pak zapříčinil krizi liberalismu a rozevírající se nůžky údajně hrozí přestřihnout i světové obchodní vazby, tedy obrátit kormidlo globalizace.
Jasně se přitom ukazuje, že jedním z motorů rostoucí nerovnosti je technologický pokrok. V nadcházejících letech tedy bude ještě mnohem hůř.
Úzkost, nebo strádání?
Hůř ovšem bude jen ve smyslu bohatnutí bohatých. Nikdy v historii sice nebyla nerovnost větší, nikdy ale také nebyly životní podmínky lepší. Na Oxfam a jeho studii se proto snesla kritika ze všech stran, neb prý jednostranně poukazuje na rostoucí bohatství, opomíjí ale, že ukazatelé úmrtnosti, nemocí a dalších pohrom klesají a roste délka a také kvalita života. Je sice pravda, že jeden z deseti obyvatel planety musí vyžít s dvěma dolary na den, více lidí ale zemře kvůli obezitě než hlady.
Nabízí se tedy otázka, proč by se měla střední třída právě v bohatých zemích bouřit? Provokatéři se rovnou ptají, jestli nakonec přeci jen neměl pravdu Karel Marx, který předvídal socialistickou revoluci nikoliv v nejchudších, ale nejbohatších zemích světa. Vysvětlení nabídl ekonomický novinář Ben Casselman na webu FiveThirtyEight zaměřeném hlavně na americkou politiku a společnost. Na případu zvolení nového prezidenta USA tvrdí, že nejde přímo o ekonomické strádání, ale možná i nepříliš racionální úzkost. Lidé se zkrátka bojí o svá místa, o svou životní úroveň a především nemají jistotu, že se jejich děti budou mít lépe než oni sami. V tomto případě si i další generace bude snít svůj americký sen.
Kapitál, nebo mzda?
Podobná situace by se pak dala popsat i v našich podmínkách. Podle průzkumů a odhadů má až 45 procent Čechů problém s náhlým výdajem v řádu 10 tisíc korun.
Právě v našem případě je ale také vidět další problém, za který se snesla kritika na Oxfam, a to směšování příjmové a majetkové nerovnosti, na kterou poukázal před dvěma lety francouzský ekonom Thomas Piketty, označovaný za Marxe 21. století. Třeba Američané jsou přímo pověstní způsobem života na dluh, kdy z každé výplaty akorát tak zaplatí mínus na kreditní kartě. Češi oproti tomu alespoň papírově vlastní relativně značný majetek a také podle ukazatelů platů patříme k nejrovnostářštějším zemím. Jenže přesné statistiky o majetku tuzemského obyvatelstva nejsou a celkový obrázek může zkreslovat hlavně privatizace bytového fondu.
Kapitál a mzdy přitom samozřejmě úzce souvisí. Pokud jsou firmy v rukou domácích vlastníků, klidně i domácností prostřednictvím kapitálového trhu nebo penzijních fondů, nemají přirozenou tendenci odesílat zisky a samozřejmě jsou více motivovány lépe platit zaměstnance.
Z osmičky nejzámožnějších lidí světa má polovina své jmění přímo z IT. Technoboháči přitom na přední příčky rok od roku stále více stoupají.
Roboti, nebo...?
Kdo vlastní firmy, bude přitom zásadně důležité ve chvíli, kdy lidi začnou nahrazovat stroje. Už dnes mají ze samotné osmičky nejzámožnějších čtyři své jmění přímo z IT, na špici s Billem Gatesem a jeho Microsoftem, a technoboháči přitom na přední příčky rok od roku stále více stoupají. A to jak v žebříčku společnosti Wealth-X, tak i amerického magazínu Forbes. Pohledem na ten český pak v top 10 nenalezneme ani jednoho. Na otázku, kdo tedy bude vlastnit ty naše roboty a komu potečou plody jejich mechanické práce, se pak nabízí jasná odpověď. V případě autoprůmyslu ty nejbohatší rodiny v Německu či Japonsku, třeba v megaskladu Amazonu v Dobrovízi pak přímo světová pětka Jeff Bezos.
Technologie je zkrátka jak na té pozitivní, tak i negativní straně pokroku a nerovnost se bude neodvratně zvětšovat. Akumulace bohatství je prostě neoddělitelnou součástí tržního systému a na poctivých miliardářích není nic špatného. Důležité ale je, aby to byli naši miliardáři.