Vztek je lepší než peníze

zitě. V řadě experimentů zkoumala chování, jemuž se říká „nákladné trestání“. Na dobrovolnících se už dříve ukázalo, že pro potrestání pocitu křivdy jsme ochotni obětovat vysokou cenu, a to i finanční.

V dnes již slavném testu se měl jeden z nich rozdělit o peníze s druhým. Aby je získali, musí ale oba souhlasit. Pokud ale rozdělující nedal druhému polovinu, ale o tolik méně, že se mu to zdálo neférové, zpravidla nesouhlasil a ani jeden nedostal nic. To je přitom zcela v rozporu s předpoklady tradiční ekonomie, která vychází z racio- nálního člověka označovaného jako Homo economicus. Ten by měl přijmout jakoukoliv částku, kterou mu rozdělující nabídne, protože cokoliv je lepší než nic. Naštvání je ale silnější než náš ro-

EKONOMIE NEROZUMU

zum. Crockettová pak stavěla na těchto experimentech, se kterými se začalo v osmdesátých letech, a zjistila, že příčina je přímo v nás, v naší hlavě. Účinky potrestání neférového chování jsou přitom i přímo fyziologicky podobné jako u narkomanů a obecně při uspokojování závislostí.

Takové chování je ekonomicky škodlivé, v reálném světě může vést třeba k tomu, že se obchod mezi dvěma podnikateli neuzavře prostě jen proto, že jeden jej považuje za neférový. Třeba radši zlikviduje továrnu a propustí lidi, než aby na něm druhý „neférově“vydělal.

Crockettová navíc stejný systém pomstychtivosti a mozkových hormonálních odměn dává do souvislosti třeba s chováním fotbalových fanoušků. Ale i se vzestupem populistických hnutí. Pokud mají lidé pocit nějaké křivdy, budou volit protisystémově, proti establishmentu, zkrátka tak, aby elity potrestali.

Politikům nezbývá než dát voličům jinou možnost, jak dopřát průchodu svým emocím. Zajímavé přitom je, že ačkoliv máme dnes víc možností než kdy dřív, k aktivaci center slasti nestačí například ventilování vzteku online na sociálních sítích. Naopak, zanadávání si v diskusi pod článkem dokonce zvyšuje touhu následně se pomstít u volební urny.