Mám tady vilu a čtyři sluhy
Publikace Srdcem baťovec představuje vzpomínky zaměstnanců firmy Baťa, kteří odjížděli do ciziny, aby tam budovali pobočky obuvnického impéria – od Singapuru přes Kongo až po Montreal. Knihu vydala Nadace Tomáše Bati.
Pozoruhodnou kolekci devatenácti příběhů, které popisují, jak si baťovci zvykali na život daleko od domova, sestavila editorka Gabriela Culík Končitíková. Pamětníci líčí hektické pracovní tempo i zcela odlišné kulturní prostředí. Většina z nich pocházela z chudých rodin a přijetí do baťovské „rodiny“pro ně byl zásadní životní krok. Ve Zlíně brzy pochopili, že přičinlivý učedník může velmi rychle stoupat vzhůru po kariérním žebříčku amá velkou šanci, že ho firma vyšle do zahraničí, i když byla někdy daň za tuto práci dost vysoká.
Buďto pojedete, nebo půjdete
První příběh, který dobře ilustruje tentomodel, jsou vzpomínky Josefa Kramoliše, který pocházel z Hodslavic u Nového Jičína. Ve čtrnácti letech byl přijat do baťovské školy a po dvou letech začal pracovat v brněnské prodejně. Na rozdíl od ostatních absolventů zlínské školy netoužil po práci v cizině, ale doufal, že jednou převezme vedení prodejny v Brně a dostaví domek v rodné vsi.
Šéfové s ním však měli jiné plány, chtěli ho poslat do Singapuru. Firma potřebovala zdatné obchodníky pro asijský trh, kde se od 30. let zakládaly další pobočky obuvnického impéria. „Víte, pane Kramoliš, buďto pojedete, nebo půjdete,“řekl mu jeho nadřízený Dominik Čipera. Na smlouvání nebyl čas, a tak se devatenáctiletý Kramoliš musel rychle připravit na cestu. Po dvou týdnech intenzivních kurzů angličtiny vyrazil spolu se skupinou baťovců do polského přístavu Gdyně, kde se nalodili na loď Morava, která patřila firmě Baťa. Zážitky z cesty Kramoliš vylíčil nejen ve svých vzpomínkách, ale také v deníku, který vyšel vloni v nakladatelství Ateliér IM. Mladí muži museli rychle zapomenout na kancelářskou práci, na lodi je čekal zcela jiný úkol: drhnout podlahu nebo vařit pro ostatní námořníky. Koncem února 1933 doputovali do Kalkaty, kde vyložili stroje pro baťovské pobočky v Indii. Josef Kramoliš pokračoval dál. Měl převzít správu prodejen a skladů nejen v Singapuru, ale na celém Malajském poloostrově, v Barmě, Thajsku, Borneu, Sumatře, Jávě, částečně také v Indii.
Práce měl až nad hlavu, hektické tempo ale částečně kompenzoval luxus, který měl k dispozici. „Po bydlení v hotelu jsem se rozhodl, že si pronajmu bungalov na předměstí ve velké zahradě. Zde jsem byl ubytován po celý svůj pobyt v Singapuru, najal jsem si i čtveřici domorodých služebníků, kuchaře, zahradníka, osobního sluhu a šoféra.“Baťovský obchodník se musel vždy velmi rychle zorientovat v nové lokalitě. A tak se Kramoliš za pochodu učil anglicky, malajsky, čínsky i hindsky. Konverzaci si procvičoval při seznamování s místními: „O děvčata jsem projevoval vždy mimořádný zájem amůj kamarád Vladimír Zezula o mne rozhlašoval, že prý jsem velký požitkář. Něco na tom asi bylo, ale není se co divit. Byl jsem celkem pohledný kluk a navazování známostí mi nedělalo sebemenší potíže.“
Po několika měsících dorazil do Singapuru nový šéf Jan Novosad a situace se rychle změnila. Kramoliš dal ze dne na den výpověď. „Člověk se ve dvaceti nerozhoduje po dokonale zralé váze a já se tehdy rozhodl zcela impulsivně. Vzdálen od domova a prakticky bez přátel jsem se najednou cítil osamělý a unavený. Výstup s Novosadem jen další události urychlil. Považoval jsem tehdy politiku vedení firmy za nesprávnou, a na mé výhrady nebyl brán zřetel.“
Návštěva pekla
Zcela jiné – nechtěné – dobrodružství prožil Karel Aster, který nastoupil k firmě v roce 1935. O sympatickém mládenci píše iMarkéta Pilátová v novém románu S Baťou v džungli. Autorka zmiňuje, že Karel Aster byl první velkou láskou Ludmily, dcery Jana Antonína Bati.
V knize Srdcem Baťovec je přetištěn několikastránkový dopis, který Aster poslal svým blízkým v listopadu 1945, kde vylíčil, co se s ním stalo během válečných let. V roce 1939 byl devatenáctiletý Aster vedoucím propagační kampaně firmy Baťa na Světové výstavě v New Yorku. V únoru roku 1941 jel se skupinou baťovců na Filipíny, kde měl pomoci se založením další továrny. Začátkem prosince však Japonci napadli Filipíny a Karel Aster spolu s dalšími třinácti Čechoslováky nabídli své služby americké armádě.
Po několika měsících bojů se Japoncům vzdalo 76 tisíc amerických a filipínských vojáků. Aster a další krajané uprchli z obklíčení. Zprovoznili starou loď a odpluli v dubnu 1942 na ostrov Corregidor, aby pokračovali v podpoře Američanů a Filipínců. V květnu 1942 je však Japonci zajali. Nelidské podmínky popsal Aster takto: „Začali nás nakládat na loď a to byla moje návštěva pekla, která trvala 39 dnů. Po úzkém žebříku jsme začali sestupovat do díry, která ještě nedávno sloužila pro náklad uhlí. Jak jsme sestoupili dolů, museli jsme se vestoje seřadit, namačkaní těsně v řadách. Nacpali nás do tohoto malého prostoru nejméně 700. Nebylo ani dost místa na stání, natož si sednout. Všichni jsme si říkali, že zůstaneme-li zde dva dny, zadusíme se. Na palubu nikdo nesměl, lidé začali omdlévat, někteří šílet a brzy umírat.“
Karel Aster přežil tři roky v pracovních táborech a koncem léta 1945 se konečně dočkal osvobození. Šestadevadesátiletý válečný veterán žije na Floridě a stále se angažuje v připomínání baťovského odkazu.