Zemí šelem

Je možné prodat Velkému bratru i bližního?

Když si chcete půjčit peníze, musíte projít nějakou prověřovací procedurou. Vyplňujete dotazníky, případně musíte získat nějaké potvrzení. Ani vy jako zákazník, ani instituce, která vám půjčuje (a uvažujme jen o solidních subjektech), nemáte zájem na zdržování, ale kontrakt musí být prověřen. Čím zdlouhavější procedura, tím větší nebezpečí, že si půjčku rozmyslíte, nebo o ni vůbec žádat nebudete. A tak nabídka: propachtuj nám své telefonní kontakty plus seznam sociálních sítí, které užíváš, a my budeme na oplátku rychlí a flexibilní při půjčování, zní pro leckoho zajímavě. Půjčující získá nejen přehled o tom, jestli si spíš telefonujete s bankrotáři, nebo se vzornými spláceči, ale též, a to není žádná maličkost, další „maso“do svých databází.

Lze říci, že pokud by se tento způsob ohodnocování úvěryhodnosti občanů masově rozšířil, s jejich radostným a dobrovolným souhlasem, pak by měly banky a splátkové firmy lepší přehled o síti našich kontaktů než tajné služby (o manželkách nemluvě). Problém je samozřejmě v tom, že tímto způsobem by se do databází půjčovatelů dostali i lidé, kteří je v životě o nic nežádali. A to je jistě právně sporné. Nicméně třeba Facebook má „složky“i na ty, kteří se na něj nikdy nepřihlásili, ale existují podle svědectví ostatních uživatelů. I tihle prozatím virtuálně nežijící lidé mohou být využitelní/zpeněžitelní.

O výuce k mediální gramotnosti se v Česku vášnivě debatovalo, ale zatím dost bezvýsledně. K nějaké osvětě o digitální bezpečnosti a etice se přikročit musí, protože škody, které mohou vzniknou, a tedy zákonitě vzniknou zneužitím takového lákavého množství dat, nebudou vůbec virtuální. Ztráta soukromí či ostuda mohou být tou menší ztrátou. Martin Zvěřina