Dobyvatel Cortés a pálení mostů
Jedno lidové moudro praví, nespaluj za sebou všechny mosty. Ale co to vlastně znamená? Rčení poučuje člověka, že by se nikdy neměl rozcházet ve zlém, a to ať v osobních, či v profesních vztazích. Jeden totiž nikdy neví, kdy se mu „stará známost“může hodit. Neboli nikdo nikdy neví, jak často bude muset překonat tu stejnou řeku.
V obecné rovině spálením oněch mostů člověk sám sebe připraví o jisté možnosti jednání v budoucnosti. A to většinou není ku prospěchu. Nicméně někdy je lepší, když není cesty zpět.
Počátkem 16. století se španělský správce Kuby Diego Velázquez de Cuéllar rozhodl vyslat expedici na mexický poloostrov Yucatan. Výpravou pověřil nechvalně známého conquistadora Hernána Cortése. Správce však na poslední chvíli výpravu odvolal a vydal zatykač na jejího vůdce. Horko těžko se Cortésovi podařilo na poslední chvíli uniknout a odplout směrem k Mexiku.
Počátkem roku 1519 Cortés do- provázen pěti sty muži dorazil na poloostrov. Cíl byl jasný. Dobýt aztéckou říši a zbohatnout. Aby motivoval mužstvo k dosažení svého cíle, Cortés zvolil netradiční strategii. Hned po přistání nařídil mužům potopit všechny lodě. Tím znemožnil jedinou cestu zpět. Jeho posádce zbyly pouze dvě možnosti. Buď následovat svého velitele na jeho pošetilé misi za slávou, nebo se vydat na nemilost místním indiánům.
Volba v danou chvíli byla jasná: bojovat do konce. Několik měsíců nato aztécká říše padla Cortésovi k nohám. V roce 1522 byl Cortés jmenován místodržícím v celém Novém Španělsku (oblast Střední Ameriky dobyta Špa- něly). Potopením vlastních lodí Cortés sám sebe a svou posádku připravil o jedinou možnou cestu zpět do bezpečí civilizovaného světa. Tímto zdánlivě iracionálním jednáním dosáhl svého vysněného cíle.
Když člověk čelí nelehkému rozhodnutí nebo úkolu, má sklony vycouvat na poslední chvíli. V takovém případě omezení možnosti vycouvat z nepříjemné situa- ce funguje ve prospěch dosažení daného cíle. Pálení mostů zvýší náklady nebo úplně znemožní možnost ustoupit z vlastního rozhodnutí. Jinak řečeno pálení mostů vytváří věrohodný závazek k budoucímu jednání.
V reálném životě se lidé takto zavazují k mnoha věcem. Novoroční předsevzetí přijaté na veřejnosti může být jedním z takových závazků.
Jiným příkladem může být manželský slib, který omezuje možnosti výměny partnera a zároveň zavazuje k budování společného vztahu. Další praktickou strategií je položení budíku mimo dosah ruky, to představuje spolehlivý závazek k rannímu vstávání.
Vytváření závazků a zvyšování nákladů ustoupení z vlastních rozhodnutí můžeme pozorovat i v politice. Například veřejný příslib politika, že se vzdá funkce v případě neúspěšného hlasování v Poslanecké sněmovně. A tak podobně.
Proč ale vůbec děláme takové závazky? Existují dva hlavní důvody.
Prvním je, že cesta k lidskému štěstí je často těžká. Věrohodný závazek může pomoci tuto náročnou a často strastiplnou cestu uskutečnit. Někdy bych opravdu chtěl ráno vstát s rozbřeskem, ale v šest ráno je jednoduší budík zamáčknout a spát dál. Položení budíku do vedlejší místnosti mi umožní dosáhnout cíle.
Druhým důvodem je, že velké množství možností, z kterých vybírat, vede spíše k jejich analyzování než uskutečňování. Po světě chodí mnoho potenciálních partnerů, někteří jsou pro mě lepší, jiní horší. Zavázání se snubním prstenem mi umožní soustředit se pouze na jednoho, budovat s ním rodinu, a ne se neustále ohlížet jinde.
Pro dosažení vlastních cílů je proto někdy lepší zvolit jednu cestu, jednoho partnera, jednu práci a nikdy se neohlížet zpět.
Kdyby se Hernán Cortés řídil příslovím „nespaluj za sebou všechny mosty“, asi by nikdy nedobyl aztéckou říši. Rčení poučuje člověka, že by se nikdy neměl rozcházet ve zlém, a to ať v osobních, či profesních vztazích
Autor je spolupracovník LN