Brexit – směr přímý
Žádná velká překážka. Soud jen posílil nadřazené postavení parlamentu ve vztahu k vládě
Britská vláda tento týden definitivně prohrála soudní spor o to, zda k aktivaci článku 50 Lisabonské smlouvy, na jehož základě bude Spojené království vystupovat z EU, stačí pouze královský prerogativ, tj. ministerská pravomoc, nebo jestli je třeba tento krok výkonné moci předem projednat v parlamentu. Nejvyšší soud v historickém nálezu rozhodl, že k zahájení takových jednání je třeba souhlas parlamentu, a to ne ve formě pouhé politické deklarace, ale na základě zákonné normy, která musí projít řádným schvalovacím řízením.
Na úvod je třeba připomenout, že se rozhodovalo o právní proceduře brexitu, a ne o tom, zda lze samotný výsledek referenda o brexitu zvrátit nebo jaký má být jeho obsah, tj. jestli má být „měkký“, nebo „tvrdý“. Vláda sice prohrála a parlamentní jednání pro ni bude jistě nepříjemné, ale tato překážka je ve skutečnosti snadno zvládnutelná obsahově i časově. Navíc se vláda na tento výsledek soudní pře připravovala již od prvoinstančního rozhodnutí vrchního soudu, takže definitivní prohra je obzvlášť z hlediska možných alternativ pro vládu paradoxně příznivá.
K ústavní revoluci nedošlo
Jaké byly alternativy? Málokdo očekával, že by Nejvyšší soud rozhodnutí vrchního soudu zrušil ve prospěch vládního argumentu, což se nakonec také potvrdilo, když z jedenáctičlenného kolegia vyjádřili pouze tři soudci odlišné stanovisko. Spíše se spekulovalo, jestli soudci nevyužijí této historické chvíle k ústavní revoluci, a to především ve vztahu mezi ústřední vládou a místními vládami ve Skotsku, Walesu a Severním Irsku. Pokud by například rozhodli, že se tzv. Sewelova konvence, která garantuje legislativní zdrženlivost a konzultace britského parlamentu v oblastech spadajících do pravomocí skotské vlády, vztahuje i na oblast zahraničních vztahů, nejenže by tím podstatně oslabili pozici britské vlády v procesu brexitu, ale navíc by zcela nově definovali ústavní rámec devoluce státní moci mezi centrální vládou v Londýně a vládami v Edinburghu, Cardiffu a Belfastu.
Dalším krokem, ke kterému se nakonec Nejvyšší soud neodvážil, byla možnost podrobně definovat, co vše a jakým způsobem musí vláda podniknout a projednat v parlamentu předtím, než se schválí zákon zmocňující ji k aktivaci článku 50. Ani zdaleka se přitom nejednalo o akademické úvahy, jak dokládá například projev Lady Hale z loňského listopadu, ve kterém tato soudkyně spekulovala, že vláda bude muset provést důkladnou revizi a zrušit jednotlivé části evropské legislativy ještě předtím, než začne vyjednávat o brexitu. Tyto názory se nakonec do rozhodnutí soudu neprosadily, a vláda tak má pouze povinnost projednat obecný zmocňovací zákon v obou komorách parlamentu.
Ústavní revoluce se ve Spojeném království nekonala a Nejvyšší soud postupoval zdrženlivě, ale přesto má jeho rozhodnutí přelomový význam právě kvůli tomu, že omezilmožnost vlády použít prerogativ v oblastech zasahujících zásadním způsobem do práv občanů. Soud tím posílil nadřazené postavení parlamentu ve vztahu k vládě a vláda toto rozhodnutí respektovala mimo jiné i tím, že se v parlamentu zavázala publikovat tzv. white paper, což znamená, že o zákonu musí proběhnout důkladná rozprava před jeho schválením.
Politická konstelace
Všichni vědí, že referendum mělo vzhledem k suverenitě britského parlamentu pouze konzultativní povahu. Ačkoli výsledek nemá právní závaznost, přesto zavazuje politicky a především pro poslance opoziční Labouristické strany představuje zásadní existenční dilema. Právě v jejich volebních okrscích totiž mnoho tradičních voličů žádalo vystoupení Spojeného království z EU, takže jejich parlamentní odpor proti brexitu by znamenal ztrátu těchto hlasů i poslaneckého křesla v příštích volbách. Poslanci, kteří jsou rozhodnutí hlasovat proti brexitu, tak představují mezi labouristy menšinu. Pár hlasů liberálních demokratů není ve sněmovně téměř slyšet a skotští nacionalisté zcela jistě přijdou s obstrukcemi, ale ty nemohou mít praktický význam. Navíc je i jejich pozice složitá, protože konání nového referenda o případné nezávislosti Skotska nemá většinou podporu a stejně tak ji nemá ani samotná myšlenka nezávislosti. Brexit dramaticky nezvyšuje riziko odtržení Skotska také proto, že nezávislost by vzhledem k vysokému zadlužení této části království znamenala okamžité ekonomické potíže a EU také dnes vypadá spíš jako společnost se zvýšeným rizikem bankrotu než jako garant hospodářské stability.
Spojené království se tak před aktivací článku 50 ocitlo v situaci, kdy případné zvrácení brexitového referenda nezakazuje právní norma, ale neumožňuje ho fakticky politická vůle, nebo spíš její nedostatek. Ani případné druhé referendum o výsledku jednání s Evropskou unií dnes nevypadá jako reálná alternativa, a to nejen ze strategických důvodů (EU by se zcela jistě snažila vnutit Británii nevýhodnou smlouvu, kterou by občané v hlasování odmítli), ale také kvůli tomu, že politická imaginace dnešní britské vlády se pohybuje již za horizontem členství v Unii i jejím společném trhu.
Případné zvrácení brexitového referenda nezakazuje právní norma, ale neumožňuje ho fakticky politická vůle, nebo spíš její nedostatek