Proti Epopeji jsme všichni prckové
Míní vnuk slavného malíře John Mucha. Se současným vedením Prahy se podle něj o umístění cyklu pláten dohodnout nedá
John Mucha minulý týden zasedl v soudní lavici. Zažaloval totiž hlavní město Prahu o Slovanskou epopej, kterou namaloval malíř Alfons Mucha. „Myslím, že dědečka strašně bolelo, že po mnoha letech Praha stále nevystavěla pro Epopej síň, jak slíbila,“říká v rozhovoru pro LN malířův vnuk.
Řekl bych, že to je jeho vrchol. Je v ní poselství slovanství. Dědeček chtěl po Epopeji ještě namalovat gigantický triptych. K němu máme v naší sbírce tři malé studie. Název pláten měl být Věk rozumu, Věk moudrosti a Věk lásky. Tedy tři základní síly, které ženou humanitu ve světě dopředu. Myslím, že to je jeho základní myšlenka, která se aplikuje také v celé Epopeji. Když se podíváte například na plátno Po bitvě u Grunwaldu, uvidíte na něm stát Vladislava II. Jagellonského. Nestojí tam ale jako král, který porazil křižáky, ale jako někdo, kdo se podivuje nad tím, jak jsou lidé blbí a řeší svoje vzájemné spory zabíjením.
Myslím, že dědeček byl v tom nejlepším slova smyslu naivní, protože vždy hledal to nejlepší. On sám byl katolík a katolická církev ho jednou požádala, aby namaloval Panenku Marii. Když ji dokončil, ptali se ho, jestli se nezbláznil. Namaloval totiž ženu, která je nesmírně utahaná. Obraz obsahuje nejenom náboženský rozměr, ale i ten lidský. K tomu všemu přimaloval ještěrku, která je pohanským symbolem dlouhého života, což pro katolickou církev jako symbol nepřipadalo v úvahu. Vždy myslel pozitivně a vždy věřil v dobro. I o tom je Slovanská epopej.
Jako důkaz jsme přednesli vlastnoručně napsaný papír, který není datovaný, ale jasně z něho vyplývá, že ho strašně bolelo, že po mnoha letech Praha stále nevystavěla pro Epopej síň, jak slíbila. Proto napsal, že chce Prahu tohoto břemene zbavit. To byla pozdní 30. léta. Praha dnes u soudu argumentuje tím, že je tahle věta přeškrtnutá. Myslím, že dědeček tomu prostě nemohl uvěřit, a proto to škrtl. Možná i on by dnes chtěl zrušit darovací smlouvu. Praha navíc tvrdí, že dílo patřilo Charlesi Craneovi, který ho financoval, a nikoli Muchovi. U soudu jsme předložili důkazy, že Craneovi nepatřilo.
Už deset let se snažíme s pražským magistrátem dosáhnout konstruktivního dialogu. Epopej jsem nikdy nechtěl, nechci a nebojuji o ni proto, abych ji měl. Ale proto, aby se dostálo dědečkovu přání. Radní pro kulturu Jan Wolf razantně říká, že podmínka o vystavění nové budovy nikde není. Měl by se naučit číst. Teď mám zprávy, že pan Wolf přišel se skvělým nápadem, aby výstavní síň pro Epopej byla na Těšnově. O tom se mluvilo už v roce 2010. V Londýně jsem dělal bankéře a řídil jsem se heslem, že s každým jednám otevřeně, a když mi někdo podrazí nohy, pak se s ním bavit nebudu. A bohužel, snad kromě primátora Svobody, se s Prahou konstruktivně jednat nedá.
Rodiče o dědečkovi moc nemluvili. Znal jsem babičku, ale to jsem byl malý kluk. Ale když žijete v tom prostředí, nějak to prosákne. Dost často jsem pomáhal otci s logistikou, i když jsme spolu moc nevycházeli, což je pravda, ale začaly se šířit drby, že nejsem jeho syn a podobné nesmysly. Později se to mezi námi uklidnilo, pracovali jsme spolu, debatovali jsme o všelijakých věcech, i o Epopeji a o tom, co by se s ní dalo dělat. Po otcově smrti nebylo jasné, co bude. I z finančních důvodů. Dnes se sbírka sama ufinancuje, nikdy jsme nežádali o žádný grant. Ne z hrdosti, ale proto, že jsme soběstační.
Jdou zpátky až do 60. let. Jistá Marta Kadlečíková je roznášela po celém městě. A víte, jak to v Praze chodí. Když se otec vrátil z války, kde riskoval svůj život, a po návratu viděl, jak to tady chodí, tak řekl jednu věc, kterou mu nikdy neodpustili – zaprděná pražská klika. A měl absolutní pravdu. Moje matka vždycky říkala, ať drby ignoruju. A také měla pravdu. Vždycky říkám: suďte mě podle toho, co dělám. Když jsem po otcově smrti přijel do Prahy, všichni tvrdili, že chci všechno vyvézt a prodat. Děláme pravý opak, obrazy restaurujeme a o sbírku se staráme z našich zdrojů a neustále ji rozšiřujeme.
Přestěhovali jsme se sem v 50. letech, večírky začaly až kolem roku 1971. Předtím to bylo jiné. Ano, odehrávaly se tady slavné silvestry, ale na nich byla i moje matka, takže se toho tolik nedělo. Večírky začaly, když moje matka odjela do Skotska. I kolem toho byly nejrůznější drby, například že se rodiče rozváděli. Ale nebýt mojí maminky, otcovy knihy jako Lloydova hlava nebo Černý a bílý New York by neexistovaly. Právě díky matce mohl otec cestovat. Já jsem odešel do Londýna, když mi bylo osmnáct, a posílal jsem mu zvací dopisy. To ale nakonec zatrhli a řekli, že otec může cestovat, jen když ho pozve jeho manželka. Odjela v roce 1971. A procestovali nakonec spolu Thajsko nebo Jižní Ameriku.
Chápu, že se píše o tom, kdo s kým souloží a já nevím co všechno ještě. Lidi to zajímá. Ale proč se nepíše třeba o tom, že tady byl Mstislav Rostropovič, David Oistrach nebo Allen Ginsberg? Je smutné, že to směřuje jenom na sajrajt. A i když matka říkávala, že se to má ignorovat, jsem přesvědčený o tom, že ji to nakonec zabilo.
Jistý Charles Laurence napsal knihu o tom, že můj otec byl špion. Je to kniha plná lží a špíny. Je založená mimo jiné na rozhovoru s Kamilem Pixou, což byl člověk, který otce ve vězení mučil. Podařilo se nám zastavit publikování knihy v Americe a on nám pak psal a vysvětloval, že to tak nemyslel. Byl jsem tehdy s manželkou v Česku a pamatuji si ráno, kdy matka stála u okna a říkala: „S..u na to.“To nebylo zvykem. Dodnes si vyčítám, že jsem se jí nezeptal, co se děje. Večer jsme pak měli hosty a někdo přiběhl, že jí není dobře. Zavolali jsme záchranku, ale bylo pozdě. Zemřela. Později jsem se dozvěděl, že Charles Laurence byl tehdy v Praze. Nemám na to důkaz, ale
Je to jedna z věcí, za kterou si nadávám. Když se narodily moje děti, byl tady tvrdý komunismus a já si říkal, že to nemá cenu. Člověk neměl představu, co se stane. Kdyby bylo po revoluci, tak na ně mluvím česky. Moje snacha je Američanka korejského původu a moje vnoučata mluví anglicky, korejsky, španělsky a teď začínají mluvit také česky. Chodí tady do české školy. Můj nejstarší syn Marcus vystudoval angličtinu na univerzitě v Cambridgi a vždycky když byl v létě v Česku, chodil na intenzivní kurzy češtiny na Karlovu univerzitu.
Ano a smekám před ním klobouk. Pracoval v Hollywoodu v produkci a byl číslo dvě v produkční kanceláři Morgana Freemana. Časopis Variety ho zařadil mezi pět nejnadějnějších producentů v Hollywoodu do 35 let. Vážím si toho, že se rozhodl pro nadaci, a někdy se bojím, aby mi za deset let neřekl, že měl v Hollywoodu zůstat. Ale musím ho jednou trochu uklidnit, protože si myslí, že Alfons Mucha je absolutně nejlepší umělec na světě. Je do toho ponořený a už teď má totální zodpovědnost za organizování výstav. Pomáhá mi, protože já už jsem starý dědek a potřebuju mít trochu klid.
Je prezidentem Muchovy nadace, která se stará o více než tři tisícovky originálů, jež vytvořil jeho dědeček – secesní malíř Alfons Mucha.
Nadace se stará i o dílo jeho otce Jiřího Muchy, politického vězně z 50. let, který byl spisovatelem, válečným zpravodajem, novinářem a překladatelem.
John Mucha žije v Londýně, kam odešel ve svých 18 letech, do Prahy ale přijíždí často.
V Anglii vystudoval ekonomii. Než založil nadaci, živil se jako bankéř.
S Prahou vede spor už několik let, a to o Slovanskou epopej. Když ji v roce 2010 začala stěhovat ze zámku v Moravském Krumlově, postavil se proti tomu.
Naše přátelství sahá do pravěku. Když jsem jel v roce 1969 do New Yorku, bydlel jsem u Charlesova syna Johna. Jeli jsme pak do jejich domu v Cape Cod, kde byly i jeho děti, Tom a Charlie. Všichni jsme tehdy měli dlouhé vlasy, známe se tedy už z dob, kdy jsme byli teenageři.
Charlie i Tom Crane v roce 2010 napsali do Prahy oficiální dopis na naši podporu a na podporu toho, aby Epopej zůstala v Moravském Krumlově. Když jezdíme do Spojených států, s Craneovými se navštěvujeme, posíláme si vánoční přání. Byli se dokonce na Epopej podívat, ještě když byla v Krumlově.
A máte pravdu, dědeček si byl s Charlesem Cranem blízko. Alfons odjel do Ameriky, aby vydělal peníze na Epopej. A setkal se právě s Cranem, který miloval Slovany. Znal se dokonce i s ruským carem. Vzpomínám si, že jsem u nich v domě viděl dopis, kterým ruský car zval Charlese Cranea na oběd.