S VNUKEM ALFONSE MUCHY HOVOŘILA

Jméno je, jako když plachtíte na lodi a v přístavu vyvěsíte vlajku. Jméno Omond, které je z matčiny strany, je velice staré a jde zpátky někdy do roku 895. Byl jsem teenager a chtěl jsem mít svoji vlastní identitu. Vždycky mě zajímala fotografie, a ano, mohl jsem se zaštiťovat jménem Mucha. Ale i otec s tím měl velký problém. Byl suverénní spisovatel, ale velice často o něm říkali: Jiří, syn Alfonse. Někteří lidé dělali z toho, že používám jiné jméno, velkou věc, ale člověka to nemění.

Je to nešťastná situace. Když otec zemřel, neměl jsem ponětí, že mám sestru. Nebyla pro mě úplně neznámá, znal jsem její jméno, ale jinak nijak zvlášť, a už vůbec jsem netušil, že by mohla být moje příbuzná. Byl to pak můj příbuzný Vašek Chytil, kdo řekl, že musíme jít na kafe, že mi musí něco říct. Na pohřbu seděla vedle mě. První dva roky jsme vycházeli dobře. Ale pak jsme se neshodli. Jediné, co bych k tomu řekl, je, že není pravda, že bychom jí dělali nějaké těžkosti. Když jsme registrovali ochrannou známku, dohodli jsme se, že bude pod nadací, a pak se ukázalo, že ona už známku registrovala sama. Od té doby jsem byl opatrný, ale nikdy jsme na ni já ani moje matka neútočili. Dnes bojuji s Prahou, ale říkám stále, že moje dveře jsou otevřené. Protože já, Jarmila Plocková (nevlastní sestra Johna Muchy – pozn. red.) i Praha jsme proti tomu, o čem mluvíme, malí prckové.

Epopej financoval. Dědeček v něm našel sponzora, nikoliv objednatele, jak tvrdí hlavní město. Tomovi a Charliemu jsem vysvětlil současnou situaci, tento týden to s nimi v New Yorku řeší i můj syn, k přístupu do jejich archivu potřebujeme povolení.