Bohuslav Martinů na straně Maďarů
me pod názvem Legenda z dýmu bramborové nati, H 360, do Čech neposlat a vyjádřit takto nesouhlas s tím, co se stalo v Maďarsku a jakým způsobem tomu Československo napomohlo. Skladatelův odmítavý postoj ke komunistickému režimu v Československu je dnes znám, a proto jeho reakce nepřekvapí. Bylo to však poprvé, kdy jednoznačně vyjádřil své stanovisko. Sourozencům do Poličky k tomu 29. listopadu 1956 napsal: „Romanci jsem se musel rozhodnout teď neposílat rovněž z důvodů, jež musíte jenom uhodnout, a chtěl bych, abyste to řekli B., až přijede do Poličky.“
Obavy před cenzurou ho vedly k pouhému náznaku problému a ke zkrácení básníkova jména na iniciálu. Důvody, proč Bureše sám neinformoval, i přesto upřesnil: „Už jsemmu to několikráte začal psát, ale nikdy jsem dopis neodeslal, já nevím, jaké je jeho pře- svědčení, já vím jenom, že píše krásné verše, ale i ty verše a moje hudba teď jsou nějak vedle, a tak to všechno musíme odložit.“
Mnohem konkrétnější byl v dopisech Frances Ježkové do New Yorku. Vdově po skladateli Jaroslavu Ježkovi kantátu věnoval a 4. prosince napsal: „Noty jsem do Prahy neposlal, ale oznámil jsem jim, že jsou hotovy a že jsou věnovány tobě, aby to dali ohlásit do novin, a s posláním počkám, mám na ně vztek a pomstít se mohu jen tím, že s nima nechci nic míti, oni se chovají tak nemožně, že nám naše dějiny mohutné už nadobro pokazili a dělají si ostudu, jen aby zachránili tymocipány. Reputaci si pokazili moc ve světě, který už bez toho nestojí za moc.“
Podněty k aktivnímu odporu
Martinů pokračoval v pasivním odporu až do Vánoc. Tehdy dostal od dirigenta Miloslava Venhody z Prahy sbírku moravských lidových textů nazvanou Zbojníci. Venhoda žádal skladatele už od října o novou skladbu pro mužský sbor. Ale až tentokrát, a jistě ne náhodou, přiložil sbírku lidových textů o zbojnících. A právě díky ní Martinů vycítil možnost, jak svůj protest vyjádřit ještě lépe. Dosavadní pasivní rezistenci nahradil přímými podněty k aktivnímu odporu v Československu. Z dnešního pohledu se může ten způsob zdát naivní, tehdy se však jednalo o zcela legitimní snahu, která vycházela ze zkušeností z druhé světové války. Martinů proto ve velmi krátkém čase zhudebnil lidové verše o zbojnících a vznikl tak cyklus mužských sborů nazvaný Zbojnické písně, H 361.
Novou formu protestu využil následně také v případě Legendy z dýmu bramborové nati. Pod dojmem tištěného vydání Burešovy básně se rozhodl, že její ústřední téma, sestoupení Panny Marie mezi lid na zemi, bude pro posluchače v Československu mnohem silnějším poselstvím než pouhý pasivní protest. Pochopil, že provedení kantáty v zemi, kde religiózní té- mata byla tabuizována a kde kněží byli pronásledováni a vězněni, přinese posluchačům více než skladatelovo politické gesto.
Miloslavu Burešovi proto 9. ledna 1957 napsal: „Chci vám v rychlosti sděliti, že jsem změnil svoje rozhodnutí neposílat nic k nám. Myslím, že naše podnikání je důležitější a to, co se děje okolo, nemůžeme zastavit a zkrátka, víte, co chci říci, doufám. Chci také říci, že vám pošlu partituru Legendy, a tak s ní zařiďte, jak budete vidět nejlépe.“
V těchto dnech uplyne šedesát let od chvíle, kdy hudební skladatel Bohuslav Martinů poslal do Čech svou kantátu Legenda z dýmu bramborové nati. Na této události je pozoruhodný zejména příběh, který jí předcházel. Připomíná totiž otevřený protest skladatele proti tehdejšímu vládnoucímu režimu, proti potlačení povstání v Maďarsku a proti československé vládě, která potlačení podpořila. Básníku Burešovi Martinů připomněl: „Venhodovi jsem napsal ty Zbojnické písně, snad to některým lidem dá více zbojnické nálady.“
Martinů pak v polovině ledna zaslal kantátu do Čech a v květnu 1957 měla premiéru na Pražském jaru. Avšak ještě dříve dokončil první část cyklu Zbojnické písně a už 12. ledna ji zaslal do Prahy. Zdůraznil přitom dirigentu Venhodovi: „Jsou věnovány pražským učitelům, jak jste mne o to žádal, a dodejte s nimi trochu více lidské odvahy našim lidem.“
Nejednalo se o náhodnou poznámku, neboť stejný den připomněl také básníku Burešovi: „Venhodovi jsem napsal ty Zbojnické písně, snad to některým lidem dá více zbojnické nálady.“Podobně komentoval druhou část cyklu Zdeňku Zouharovi, když mu ji poslal 21. ledna 1957 do Brna, a připojil k ní vzkaz pro Pěvecké sdruženímoravských učitelů: „Tak ať se z nich stanou zase zbojníci, je možno, že to budou potřebovat.“
Jak dnes víme, ani premiéra Zbojnických písní, ani uvedení Legendy z dýmu bramborové nati nakonec k bojovnosti v Československu nepřispěly. Nepochybně však rezonovaly v myslích mnohých o několik let později, když se v srpnu 1968 ocitli v podobné situaci jako Maďaři v polovině 50. let. To se však již psal další revoluční příběh, kterého se Bohuslav Martinů nedožil.