Je tu česká literární ofenziva
Saturnin, vydaný za druhé světové války – který tak mohl dělat, že nic jako jeho předobraz, knihy P. G. Wodehouse, vlastně neexistuje. Totéž se dělo i během vlády jedné strany, kdy zas často zahraniční inspirace byla obsažena v parodii. Dobrou detektivku neumíme, ale ukážeme vám skvělou parodii – třeba film Adéla ještě nevečeřela.
Pepíček a Toníček řídí svět
Opět tak jsme u základního problému, jestli má česká literatura co nabídnout. Protože přeloženo může být cokoliv, ale faktem zůstává, že žádný český literát z nové svobodné éry po roce 1989 se ve světovém měřítku výrazněji neprosadil.
Česká literatura získala Nobelovu cenu jednou – a jistě českému literárnímu prostředí chybí i to, že se tuzemští autoři nemohou vztahovat či vymezovat vůči žijícímu nositeli Nobelovy ceny. Naše bilance je tristní. Třeba odnož Prix Médicis pro zahraniční díla přeložená do francouzštiny získal jediný český román – Život je jinde Milana Kundery v roce 1973. Jistě, lze to vidět i kladně – je to přesně o jednoho laureáta víc, než má třeba Slovensko.
Sto tisíc eur je pak odměna pro držitele International Dublin Literary Award. Za dvacetiletou existenci si toto ocenění dokázalo získat prestiž – nejen vysokou odměnou, ale hlavně díky tomu, které knihy byly ověnčeny vavříny. Ty mohou získat nejen anglické originály, nýbrž i texty, které byly do angličtiny přeloženy. Co se týče české literatury, v počátečních ročnících byly třikrát v širších nominacích, čítajících několik desítek titulů, knihy Ivana Klímy – Čekání na tmu, čekání na světlo, Poslední stupeň důvěrnosti, Ani svatí, ani andělé a později i Chladnou zemí Jáchyma Topola. Jistě, můžeme říct, že se přece nebudeme řídit podle nějakých porot cizích cen. A že i zmínění autoři přece vydali lepší knihy. A že jde taky o to, co si překladatelé vybírají… To všechno je pravda. A stejně tak je jistě pravda, že překladatelé a zahraniční nakladatelé se také řídí českými literárními cenami.
Je tedy třeba mít na paměti, že na nepřílišném úspěchu české literatury v zahraničí se může určitým způsobem podílet i to, když se Pepíček a Toníček – protože jsou ti dva zrovna v porotě – dohodnou s Karlíčkem, že mu tedy tu cenu přihrají. Jsou to přece kamarádi, Toníček dokonce Karlíčka vydává, a navíc Karlíček jim pak bude dlouho vděčný. Laureáti českých literárních cen – to je v dnešní klipovité a lesklé době opravdu i zpráva do zahraničí. Tedy snad ještě… Doufejme.
A pokud bylo řečeno, že České literární centrum bude muset mít odvahu vybrat z dlouhé řady každoroční literární žně tituly, které bude propagovat, jež zkrátka uzná za propagování hodné, tak je tu zároveň pochybnost. Copak nějaký úřad, kancelář či jak to nazveme, copak taková státní instituce bývá odvážná a nekonzervativní? Copak nějaký úředník dokáže vybrat něco osobitého, originálního?
Teď docházíme k tomu, že ministerstvo kultury na tohle samo nestačí, tudíž zřídilo České literární centrum. A možná si totéž ministerstvo bude muset pořídit ještě nějaký poradní odborný sbor. Nejen proto, že o literatuře nebude mít přehled, ale taky proto, že se pak bude moci říkat, že je „respektováno rozhodnutí odborné komise“. Řeč je tedy o zbavení se odpovědnosti, zatímco židle a plat pochopitelně zůstanou.
Jasně položená otázka tak vlastně zní takto: Není České literární centrum něco podobného jako České centrum pro vývoz banánů, případně České centrum pro zaoceánské plavby? Nevychází se zde zkrátka z lichého předpokladu, že Čechy leží u moře?
Vyplatí se vůbec instituce, která by toho logicky měla mít na práci tak málo? Protože toho, co se vyplatí z české literatury propagovat v zahraničí, opravdu moc není. A dokáže to v případě, že se takové dílo objeví, tato instituce rozpoznat a rychle a důrazně zareagovat? A dokáže třeba i přiznat svou chybu? Protože víme, jak to v takových případech chodí: o údajných úspěších takového úřadu vždy informuje on samotný, kdežto o neúspěších sám taky cudně pomlčí.
Známe Kafku a Kunderu
Jistě se nabízí taky pomocné řešení v tom smyslu, že by vznikl nějaký soupis, kánon současné české literatury – pokud by tu tedy byl někdo, kdo by si ten soupis troufl vytvořit. Ovšem tento list vyvolených by byl jistě hned veleben těmi, kteří by v něm měli knihu – pokud by tedy neměli pocit, že by jich tam od nich mělo být víc –, a zpochybňován těmi, kteří by v něm knihu neměli. Protože by šlo o potenciální zisk jednotlivých autorů.
Jenže to, aby vznikl takový soupis, předpokládá nejen odvahu k takovému gestu, nýbrž také to, aby byly všechny ty knihy přečteny – všemi, kdo se na tomto projektu budou podílet. Ovšem číst českou literaturu souvisle, to je úkol a námaha, jen výjimečně požitek a krása. Téměř jako by zde platila nepřímá úměrnost: čím méně někdo českou literaturu čte, tím víc se nad ní může rozplývat.
Potíž je v tom, že vybrané knihy by měly být „na vývoz“. Tedy měly by mít něco typicky českého, ale zase nebýt jen pro Čechy (a Moravany, chcete-li). Měly by mít něco, co by mohlo zaujmout i lidi v zahraničí, ale zároveň by to neměly být takové ty romány, co se snaží napodobovat zahraniční vzory, protože kopie něčeho nemají nárok na úspěch, a hlavně by se jimi česká literatura ani neměla chtít prezentovat.
Můžeme to zkusit konkrétně. Třeba román Jana Nováka Zatím dobrý? Ale to je dost nepraktické, taková tlustá kniha, než se to přeloží… A nejsou osudy bratří Mašínů náhodou pouze odváté české téma z kdysi rozděleného světa, které jen málokoho bude zajímat jinde? A máme propagovat knihu, která je o vrazích, protože podle někoho bratři Mašínové jsou vrazi – aby z toho ještě nebyl nějaký průšvih…
Tak možná spíš ten Básník Martina Reinera… Ale zase, znají v zahraničí Ivana Blatného? Asi moc ne… A ostatní postavy českého literárního života tehdejší doby? To bude podobné… Tam by muselo být milion vysvětlivek a poznámek pod čarou… A už tak je to taky pěkně tlustý román… Chtělo by to něco tenčího…
Co tedy Možná že odcházíme Jana Balabána – pro leckoho kniha minulého desetiletí? To není špatný nápad, to je takové seriózní, senzitivní… Jenže zase to jsou povídky a to je žánr, který prostě ty mainstreamové čtenáře odrazuje… Chtělo by to prostě nějaký útlý román, nejlépe samozřejmě z Prahy, protože Praha je značka…
Tak takto nějak si lze představit debatu o kánonu české literatury po roce 1989. Mimo jiné z toho vysvítá, že je asi těžké najít něco, co by bylo nezpochybnitelné a na čem by se všichni shodli – co by přečnívalo všechno ostatní. Protože takové dílo by už dávno bylo přeloženo a překlady by byly přivítány a staly by se živou součástí jednotlivých národních literatur.
Taková díla ovšem česká literatura postrádá. Mimo jiné proto, že se k nim opět nemohou vztahovat či vůči nim vymezovat další čeští literáti a jejich díla. To, že jsme literatura „ohlasová“a hodně stojící na překladech, je jisté, nicméně aspoň nějaká výjimka by existovat mohla. Po Bohumilu Hrabalovi jako by nikdo tuto pozici ovšem nepřevzal.
Vypadá to tedy, že se tu staví od střechy – založí se České literární centrum, které vlastně nemá co propagovat, respektive to, co hodlá propagovat, nemá příliš šanci uspět. A je samozřejmě naivní se domnívat, že by se automaticky situace zlepšila, kdyby se peníze určené centru daly přímo autorům.
Tím kvalitní literatura nevznikne – nicméně přece jen by to bylo o trochu logičtější. Protože pokud bychom tuto byrokratizaci literatury dovedli ad absurdum, mohlo by se brzy stát, že budou ze státních peněz štědře placeni nejrůznější art kouči, kteří povedou kurzy, při nichž budou literáti drženi o hladu v nuzných celách – a tak údajně vznikne teprve ta skvělá, světová literatura i v malých českých poměrech…
Co by asi na vznik takového „Literaturbüro“, jakým je České literární centrum, říkal Franz Kafka? A co by o něm napsal Jaroslav Hašek? Kolikrát by asi jeho úředníci byli ochotní autora Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války vyvézt na nějaký literární festival či knižní veletrh? Vždyť by se tam zas jen opil a ztropil skandál a příšernou ostudu!
A když už byli v tomto článku zmíněni německy píšící Pražan Franz Kafka a také od jisté doby francouzsky píšící Brňan Milan Kundera… Je pozoruhodné, že česká literatura je „úžasná“a čeština je „krásný a bohatý jazyk“, ale pořád jsme nuceni zmiňovat tyto „literární Sudety“, abychom se za hranicemi literárně „domluvili“. A jak často o nich teprve mluví zahraniční autoři, když jsou dotázáni na to, kterého českého autora znají či mají rádi.
Jasně položená otázka zní takto: Není České literární centrum něco podobného jako České centrum pro vývoz banánů, případně České centrum pro zaoceánské plavby?