Už dost strkání hlavy do písku!
Jedním z bizarních projevů brexitu je vulgarizující se slovník. Angličané, a nejen ti z opravdu vyšších vrstev, si až patologicky zakládali na slušné formě společenské interakce. Nyní často klejí. Začali se trochu chovat jako soustavně vystresovaný řidič, který stojí v koloně a nemůže se pohnout. Skoro pobaveně sleduji středostavovskou paničku, která „fuckuje“uprostřed restaurace. Zarazí se, a je vlastním projevem zděšená. Není sama: cosi ruplo, cosi povolilo. V Británii je najednou běžnější být vulgární.
Před několika týdny jsem zaútočila na předního britského sloupkaře; napsala jsem mu, ať se přestane litovat a přestane kňourat. Moje chování bylo naprosto iracionální, protože vyznávám jako on takzvané liberální hodnoty, které na ostrovech – i jinde – dostaly či dostávají na frak. Taky mě jako jeho deprimuje, že zatímco slušný novinář se dneska sotva uživí, chytrolíni, co si na internetu vymýšlejí zprávy, beztrestně bohatnou. A navíc ten sloupkař – na rozdíl od mnoha ostatních žurnalistů, kteří si na svých redakčních schůzích dopředu rozhodnou, do čeho jejich materiál vyústí a publikují pouze to, co chtějí, aby si jejich publikum myslelo – je aspoň občas zvědavý na to, jak se věci v reálu mají, a co si lidi mimo jeho kruhy opravdu myslí. Přesto si ani on nemůže pomoci: taky do svých článků pedanticky nadále cpe „pravdu“globálních světoobčanů a zoufá si nad světem.
Zkažení a vyměklí dlouhým klidem
V prosinci 2015 jsem se vrátila z Ameriky v šoku: donedávna nejbohatší a nejsebevědomější střední třída na světě se rozpadala před očima a americká média, obhospodařovaná globálními světoobčany, největší téma své doby vesměs ignorovala. Symbolicky kráčející pod duhovým prapory se jejich tematické okruhy scvrkly na otázky homosexuálů či transsexuálů a podobně. Američtí liberálové se totiž posledních třicet let díky globalizaci měli většinou jako ve vatě. A ty, kteří se nesvezli s globalizací jako oni, vesměs ignorovali, ne-li nenáviděli. Stejně jako teď ignorují nebo už spíš opravdu nenávidí Trumpovy klasické voliče – „zapomenuté“bílé muže z kdysi prosperujících oblastí a profesí. Ignorují, mezi mnohým jiným, vlnu sebevražd ze zoufalství či snižování dlouhověkosti právě těchto bílých mužů středního věku.
Zmrd už není sprosté slovo, protože narcistní šovinista Trump posunul, co posunul – převrátil povědomí o tom, co se sluší, a co se nesluší. Každý den schovávám před dětmi noviny, protože nechci u večeře odpovídat na otázku Co je to, mami, golden shower? Mám vysvětlovat školákovi, že britský exšpion se skrývá, protože dal do oběhu informaci o prezidentovi USA, že ho má Vladimir Putin na háku, protože se v hotelu bavil s prostitutkami, které močily na hotelovou postel, v níž spali Obamovi?!
Pro každého, komu se chce hrůzou zvracet, když slyší jméno Trump, tedy i pro sebe samu, jsem ovšem našla pár uklidňujících (?) momentů ze čtyřicátých let minulého století. Potřebuji se utěšit příklady z krizových momentů v minulosti.
Opilý víc než obvykle, Churchill tři hodiny před vyloděním v Normandii prohlásil generála de Gaulla za zrádce a vydal písemný rozkaz vykázat Francouze z Británie. Budoucí francouzský prezident reagoval – prohlásil vůdce Albionu za gangstera. A prekérní situace znalý diplomat Cadogan tehdy přirovnal úroveň chování legendárních vůdců – ve chvíli existenciálního ohrožení demokratické Evropy – k hormonálně vyšinutým puberťačkám. Kdo si dnes pamatuje odporné, směšné, malicherné projevy těchto sil- ných osobností? Kdo ví, že při návštěvě Bílého domu Roosevelt tak vyčuraně urazil pompézního de Gaulla, že osobní tajemník musel generála chytit za zápěstí – hrozilo totiž, že prezidentovi na vozíku jednu ubalí. Vida, jak skvostně se dneska všichni ti tři právě zmínění státníci čestně vyjímají v učebnicích.
Takže co s Trumpem? Nejsme náhodou zkaženi nekonečnými dekádami relativního evropského klidu? Násilímezi politiky známe nanejvýš z videoklipů z albánského nebo tureckého parlamentu. Nemáme ponětí, jak snášet existenciální společenské krize a denní příděl blbých a ještě blbějších zpráv ze světa politiky.
Americký stratég Heinz Alfred Kissinger čili Henry K. umí ve svých třiadevadesáti letech vyhmátnout, v čem je Trumpova síla: „Některá jeho prohlášení jsou tak šokující proto, že jsou částečně oprávněná...“„Stará dobrá“elita, včetně anglické šlechty, uměla skvěle budit dojem, že jí jde i o chudáky. Trump to od elity odkoukal. Nebo se prostě řídí instinktem. Kissinger právem připomíná, že Trump porazil v boji o nominaci šestnáct profesionálních politiků a vyhrál s pomocí strategie, které se všichni vysmívali.
Jedině Theresa
Teprve když se Theresa Mayová stala premiérkou Británie, dokonce i její spolupracovníci si uvědomili, že o ní skoro nic nevědí. Mezi londýnskou elitou nastaly okamžiky údivu či zděšení. Národ však zůstal docela v klidu. Unavený vlnou emocionálních politiků a jejich přemetů s úlevou uvítal v Downing Street uzavřenou, vyrovnanou, chladnou a seriózní šedovlasou ženu, jejíž jedinou zjevnou slabostí (kromě vládnutí) byly lehce výstřední botky. Dokonce samotářská zpěvačka a skladatelka Kate Bushová se nechala slyšet, jak je ráda, že právě teď má Británie tak rozumnou premiérku. I protřelí vládní úředníci koukali: po dlouhé době Mayová navrátila na ostrovy tradiční formu vládnutí prostřednictvím odborných výborů. Její mužští předchůdci dávali přednost chaotičtějšímu, na osobnosti premiéra závislejšímu vládnutí. Stejně jakoMerkelová, i Mayová je dcerou faráře. Možná odtud ten klid. Její partaj ani veřejnost ji nijak zvlášť nemilují, ale má jejich respekt.
Mayová přiznala v rozhovoru pro Times, že kvůli brexitu nespí; jeho praktický dopad je finančně, bezpečnostně a byrokraticky noční můrou. Na zvládnutí rozvodu s EU budou potřeba desítky tisíc kvalifikovaných úředníků. Že nepůjde o přehnané číslo, uvěřila jsem v průběhu rozhovoru s ředitelkou jedné místní správy: „Uvědomili jsme si, že jenom v regionální politice se brexit týká sedmi stovek zákonů. Některé se budou muset změnit, některé zrušit, ale všemi se musíme zabývat.“
Expremiér Tony Blair se pokusil vyvolat hnutí, které by zvrátilo výsledek referenda. Nemá šanci, protože nejen v Británii probíhá politická revoluce. Německý ministr financí poradil britské vládě, ať jednoduše ignoruje výsledek. Zarostlí tukem žírných dekád takoví politici podceňují společensko-politický posun. Stará slovní zásoba je na něj krátká. Co znamená levice? Kdo je pravice? Příklad: pravice bývali ti, kteří se snažili zachovat status quo. Teď se o totéž snaží labouristé, u nichž přebírají veslo vyslovení levičáci.
Pokud nečtete finanční noviny, brexit jako by v reálu vlastně neexistoval. Tedy takhle: výrobci potravin úzkostlivě zmenšují řadu výrobků, aby zachovali marži a přitom nemuseli kvůli poklesu libry zvedat ceny. Řada obchodníků ještě prodává staré zásoby, tudíž se zdražování zatím vyhnuli. Všichni slibují, že bude hůř, ale hůř mělo nastat hned loni v červenci, po hlasování. Faktem je, že o čtrnáct procent zdražilo v Británii kafe a Angličané spekulují, že pokud je brexit nebude stát víc než sto liber měsíčně, tak to nevadí.
V Anglii je mnohé kulturně odlišné od toho, co se sluší a patří na kontinentu. Na každodenní život dosud mají vliv starosvětské normy, jiná pozice církve a dlouhodobě silnější vliv aristokracie. Malý příklad: koupíte si za půl milionu liber domek v anglické vesnici. Po pár letech vám přijde dopis. Místní farář posílá upomínku – musíte zaplatit tři sta tisíc liber (!) na opravu kostela. Není apríl, běžíte k právníkovi, aby vám pomohl napsat řízné odvolání. Jenže právník cituje zákon ze třináctého století, z něhož vyplývá, že majitel nemovitosti v oné starobylé vesnici je povinen přihodit adekvátní podíl, když kostel potřebuje opravu. Jde o neobvyklý, ne však ojedinělý příklad. Anglické vesnice si zachovávají romantickou tvář za pomoci právě dávnověkých zákonů, zvyků a ujednání. Starý pořádek – udržený vlivem církve, šlechty a její materiální a citové závislosti na venkovské krajině – uvádí developery a moderní architekty k šílenství, avšak mezi Brity neztrácí na oblibě.
Loni mě ve Varšavě zarazilo, jak mi každý farmář či obchodníček automaticky vložil ovoce do igelitového pytlíku. V Anglii nosíme po kapsách síťovky a látkové tašky. Angličani nečekali na vyhlášku z Bruseli, až zreguluje zrůdné nadužívání plastů a zamořování oceánů. Angličané se umí regulovat sami.
Tohle je rozčilený, nekorektní, fragmentarizovaný, rozpory a protimluvy naplněný text. Psaný ve Velké Británii autorkou, která sice vyznává liberální hodnoty, ale snaží se vnímat, co kolem sebe vidí, pokud možno bez ideových apriorismů a programově zde příliš nekoriguje svůj zjitřený stav. Jediný způsob, jak v manželství zabránit zničujícímu rozvodu, nebo dokonce vraždě – je komunikovat a asertivně hájit vlastní potřeby. A být pružný. V politice platí totéž.
Opustíme vás, a nezahyneme
Vysoce postavený britský vládní úředník, který raportuje přímo premiérce a má za úkol ochranu civilního obyvatelstva, tvrdí, že brexit není problém: „Když nás EU odstřihne od svých zdrojů, nevadí. Když budeme potřebovat, koupíme si od nich informace a know how. Evropané nás potřebují víc než my je. Jsou experty na problémy třeba lesních požárů, zatímco my umíme kontaminaci měst, pátrání po nežádoucích osobách, sběr informací, dopadení teroristů... Díky válkám v Afghánistánu a Iráku jsou naši záchranáři o třídu lepší v ošetřování střelných poranění. Jsem přesvědčen, že my biti nebudeme.“
Jeho sebevědomí do jisté míry vysvětluje dosavadní chování konzervativního kabinetu; jeho neochotu přijít s konkrétnější představou o brexitu. Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker má plné zuby Britů, stejně jako řada dalších evropských politiků. Zjednodušeně řečeno: Britové přeorali EU k obrazu svému, a když se jim to nepovedlo dotáhnout na sto procent, rozhodli se EU opustit. A teď ještě provokují tím, že by z Unie chtěli vyzobávat hrozinky.
Jenomže: Evropa se nalézá v prekérní bezpečnostní situaci a rok 2017 je na vyřizování si starých účtů příliš nebezpečný. V Singapuru mají rčení: Moje je pouze to, co dokážu ubránit. Evropané vinou letitého pacifismu dneska nedokážou svůj kontinent bez Britů a Američanů ubránit. Britové jsou nejen druhým největším přispěvatelem do rozpočtu NATO a vedle Francie mají jako jediní v Evropě opravdu silnou armádou. Britové jsou mezi západními spojenci jediní, kdo rozumí nervozitě států nacházejících se na východní hranici Evropy. Nervozitě z putinovského Ruska.
Často teď vzpomínám na hurónský smích německého generála, když mi vloni – off record – na summitu NATO ve Varšavě vysvětloval, že Němci si nemůžou dovolit radikálně zvýšit příspěvek na obranu, neboť „jsme národ pacifistů...“Namítla jsem, že tím nahrávají Trumpovi. Generál se rozesmál: „Trump nikdy nebude prezidentem!“
Trumpovo inteligentnější dvojče Boris Johnson okřikuje evropské kolegy, ať přestanou být hysteričtí. Před realitou se nedá schovat, je třeba s ní pracovat. Jediný způsob, jak v manželství zabránit zničujícímu rozvodu, nebo dokonce vraždě – je komunikovat a asertivně hájit vlastní potřeby. A být pružný. V politice platí totéž.
Kdo by to byl řekl
Dvě tečky tohoto chaotického textu o paradoxech, slepých skvrnách a jiném.
Jak sladké a kyselé zároveň! – hlavním zastáncem globálního kapitalismu se v tuto chvíli zdá být „komunistický“prezident „komunistické“Číny. Jeho projev na nedávném ekonomickém fóru v Davosu zněl američtěji, obchodněji a globálněji než inaugurační projev nového prezidenta USA.
Pomalu všichni víme, jak vypadá silikonová zadnice jisté Kim Kardashianové. A protože ji (skoro) všichni známe, je tahle plytká, narcistní, nevzdělaná žena vlivná a bohatá. Proč to sem tahám? Protože nejspíš ani vy, staromilsky inteligentní a vzdělaní čtenáři skoro utopicky kulturní novinové (!) přílohy, jste si v každodenní záplavě nesmyslů nejspíš nevšimli, že 57 procent Italů se nyní v Itálii necítí být doma. Protože jejich země – transformovaná zástupy uprchlíků a degradovaná zástupy nezaměstnané mládeže – jim už není povědomá. Hůř: připadá jim cizí!
Jakmile se více než polovina národa necítí být ve vlastní zemi doma, má nakažlivě blbou náladu, která vede k nějakému brexitu, nebo bují nejrůznější odnože fašismu. A ještě včera umírnění voliči s díky dávají svůj hlas psychopatům.