Věčný závod s bakteriemi

ena přišla do nemocnice v nevadském Renu se zánětem v pravé kyčli. Jak se pak ukázalo, způsobila jej bakterie Klebsiella pneumoniae, která dokáže vyvolat záněty v plicích, střevech, močových cestách i kloubech. Dostala antibiotikum, které nezabralo. Pak další, se stejným výsledkem. Lékařimezitím v laboratoři zjišťovali, které jiné antibiotikum na její bakterie zaútočí. Celkem jich v nemocnici měli čtrnáct, která by mohla proti této bakterii pomoci. Ale nepomohlo ani jedno.

Šestadvacet neúspěšných možností

Lékaři z Rena tedy požádali o pomoc špičkové Středisko pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC), které sídlí v Atlantě. Tam bakterie odebrané nemocné ženě vystavili dalším dvanácti antibiotikům. Opět bezúspěšně.

„Vyzkoušeli jsme na bakterii všechno, co proti ní ve Spojených státech máme. Nic nefungovalo,“popsal lékař Alexander Kallen z atlantského pracoviště. Žena na infekci zemřela. „Bylo to poprvé, co jsem viděla tak rozsáhlou rezistenci bakterií proti antibiotikům,“uvedla Lei Chenová, hygienička z Rena, která se podílela na popsání případu ve věstníku CDC.

Případ se stal loni v září, ale CDC jej zveřejnilo až předminulý týden, jako dramatickou připomínku faktu, že v boji s bakteriemi začínáme prohrávat, protože antibiotika ztrácejí své účinky.

CDC o ženě prozradilo, že jí bylo přes sedmdesát a vrátila se po delším pobytu z Indie. Byla tam ošetřována se zlomenou pravou stehenní kostí. A právě tamní nemocnice je v podezření, že se v ní pacientka odolným kmenem bakterie Klebsiella pneumoniae nakazila. Indické nemocnice jsou známé tím, že se v nich daří mnoha nebezpečným bakteriím.

Tady je třeba říci, že totéž, i když vmenší míře, platí pro všechny nemocnice na světě: právě v nich se často objevují bakterie odolné vůči antibiotikům. Pacienti sem přinášejí ty nejnebezpečnější mikroorganismy. Proniknout do lidského těla jim pomáhají operace, infuze a další zákroky. Platí tu sice přísná hygienická pravidla, ale ani ta nejsou v praxi neprůstřelná. A protože se zde také použí- vá škála antibiotik, mají ty nejodolnější bacily šanci si na ně zvyknout.

Označení antibiotika se dnes používá pro paletu léků ničících bakterie. Některé pocházejí z látek objevených v plísních, další vznikají v mikroorganismech. Působí buď tak, že množícím se bakteriím zabraňují vytvořit správnou buněčnou stěnu, nebo jim brání ve vytváření potřebných bílkovin. Výsledkem v tom správném případě je, že bacily zahynou.

Varování objevitele

Britský biolog Alexander Fleming, který objevil látku, z níž později vzniklo první antibiotikum, penicilin, už ve čtyřicátých letech minulého století varoval, že bakterie si na něj zvyknou. Doporučoval proto, aby se penicilin používal nikoli plošně, ale jen proti nemocem, kde mohl pomoci. A dodával, že když už je penicilin nasazen, musí se ho brát velké dávky po dostatečně dlouhou dobu, aby opravdu všechny bakterie zahynuly. Pokud některé přežijí, mohou se stát vůči penicilinu odolné, předají svou schopnost dalším bakteriím a lék přestane být účinný.

Tyto rady platí dodnes, jenže je lidé nedodržují. Antibiotika se předepisují ve velkém, a to i proti virovým onemocněním, na která vůbec nezabírají. Někdy je chtějí pacienti a lékař je předepíše, aby měl pokoj, jindy je lékař dá jen pro jistotu nebo aby ukázal, že se snaží.

A ke všemu se antibiotika začala dávat hospodářským zvířatům jako preventivní ochrana před nákazami, které se mohou ve velkochovech rychle šířit. Z dosud ne zcela jasných příčin zvířata, která dostávají antibiotika, také více nabývají na hmotnosti.

Evropská unie od roku 2006 zakázala používání antibiotik jako růstových stimulátorů i jako prevenci chorob; povoleno je pouze jejich podání opravdu nemocným zvířatům, Spojené státy se se zpožděním vydávají stejným směrem. Jenže nadužívání těchto léků v zemědělství hned tak neskončí v rozvojovém světě.

Výsledkem tedy je, že bakterie měly a mají spoustu příležitostí, aby si postupně na antibiotika zvykaly.

Již v roce 1947 se objevila odolnost vůči penicilinu a pak i návazným lékům u některých kmenů bakterie zlatý stafylokok ( Staphylococcus aureus). Od té doby probíhá závod mezi učenlivými bakteriemi a farmaceutickým průmyslem.

Když začal penicilin ztrácet účinnost proti bakterii Neisseria gonorrhoeae, která způsobuje kapavku, nahradila jej ve světě jiná antibiotika – tetracykliny. Ty pak ustoupily fluorochinolonům, jež následovaly cefalosporiny. Dnes se proti kapavce obvykle používá kombinace cefalosporinu a dalších tří antibiotik. Nová v rezervě nejsou. Medicína začíná prohrávat.

„Lidé se mě často ptají, jak blízko jsme k propasti. Odpovídám jim, že už do ní padáme,“říká James Johnson, profesor infekční medicíny z Minnesotské univerzity. Ale připouští, že tento pád je zatím pozvolný a většina pacientů se s ním ještě nesetkala. V podstatě však hrozí, že časem se každá operace, od nejsložitějších transplantací až po císařský řez, stane rizikovou, protože případný bakteriální pooperační zánět by se už nedal léčit.

Citovaný případ ženy z Nevady vzbudil pozornost právě proto, že v něm selhaly úplně všechny léky, které mají vyspělé Spojené státy k dispozici. Ale lidí, kteří umírají, protože jim nestačila pomoci první nasazená antibiotika, je už dnes ročně ve světě asi 700 000 a do roku 2050 by jich mohlo být ročně deset milionů. Tak to alespoň odhaduje zpráva medicínské výzkumné organizace Wellcome Trust, připravená loni pro britskou vládu, která vzbudila pozornost po celém světě.

Zprávu sestavila mezinárodní komise pod vedením nikoli přírodovědce, ale ekonoma Jima O’Neilla, bývalého šéfa investiční banky Goldman Sachs. Její autoři si samozřejmě všímali možností výzkumu nových antibiotik. Popsané potíže však nespočívají jenom v tom, že by se přirozené i chemické zdroje pro nová antibiotika mohly blížit svým limitům. Hlavní problém je z velké části ekonomický.

Vyvinout a hlavně vyzkoušet nový lék je nesmírně drahé. U antibiotik farmaceutickým firmám hrozí, že se brzy po uvedení na trh stanou bakterie proti nim rezistentní, takže lék přestane fungovat, aniž by na sebe vydělal. Proto řada firem výzkum antibiotik opustila. Ve vývoji jsou čtyři desítky léků dosavadního typu, ale není jasné, kolik z nich se dostane do výroby, odhaduje se, že možná tři. Přitom zcela nová třída antibiotik nebyla objevena už čtyřicet let.

Logický požadavek, aby každé nové antibiotikum bylo používáno co nejméně, jen v krajních případech, aby si na ně bakterie nestačily zvyknout, pak jde přímo proti ekonomickým zájmům výrobce: znamenalo by to, že se léku prodá málo, a než se třeba po letech pustí do běžného užívání, vyprší jeho patentová ochrana, takže výrobce zpláče nad výdělkem. O’Neillova zpráva proto navrhuje vytvořit z veřejných peněz vskutku velkorysý mezinárodní fond, z něhož by farmaceutické firmy dostaly za deset let čtyřicet miliard dolarů na výzkum a jako odměnu za dosažené výsledky, takže by se jim vývoj nových léků vyplatil a nemusely by čekat na zisky z jejich prodeje.

Jiné doporučení O’Neillovy zprávy míří do zemědělství: léky by se měly dávat hospodářským zvířatům jen tehdy, když je to nezbytné, a ještě by některá antibiotika měla být vyhrazena pouze pro lidi.

Pro lékařskou praxi by výzkumníci měli vymyslet lepší diagnostické techniky, radí O’Neill. Dnes trvá tři až pět dní, než standardní testy určí, jestli pacient trpí bakteriální infekcí, a tedy zda má smysl dát mu antibiotika a jaká. Lékaři však nasazují antibiotika dříve, a předepisují je proto trochu naslepo a někdy zbytečně. Rychlejší diagnostika by tedy snížila množství léků, pomohla vybrat ten správný a snížila riziko vzniku rezistence u bakterií, které by léčbu přežily.

Dalším fíglem by měly být jiné medicínské postupy. Například více používat proti infekcím existující vakcíny (třeba proti pneumokokům) a současně vyvinout vakcíny nové. Očkovaní lidé neonemocní, a nebudou se tedy muset vůbec léčit.

Potřebné také je vyvinout léky úplně jiného typu, kterými by se dala některá antibiotika nahradit. Jejich základem by se mohly stát například bakteriofágy, což jsou viry, které infikují a ničí bakterie. Bacily by si proti nim musely budovat úplně novou obranu. Potenciál má také biologická léčba, tedy imunoterapie založená na vybuzení vlastního obranného systému organismu.

Pacientka měla k dispozici všechna antibiotika, která se proti její infekci ve Spojených státech používají. Nepomohlo jí žádné. Odolnost bakterií vůči těmto lékům se totiž zvyšuje. Lidstvo sice ví, jak se může bránit, ale nedělá to. Farmaceutické firmy se bojí, že se bakterie stanou proti novému antibiotiku rezistentní brzy po uvedení na trh, takže lék přestane fungovat, aniž by na sebe vydělal

Akce čisté ruce

Velké možnosti jsou v hygienických opatřeních. V rozvojovém světě jde hlavně o přístup lidí k bezpečné pitné vodě a funkční kanalizaci, aby lékaři vůbec nemuseli bakteriální nákazy řešit. Ve vyspělém světě zůstává pozornost soustředěna do nemocnic. Třeba pravidla správného mytí rukou, po němž skutečně bakterie zmizí, nejsou zdaleka tak jednoduchá, jak si laik myslí. Jde o to, aby je zdravotníci i pacienti znali a opravdu dodržovali.

O’Neillova zpráva doporučuje i to zdánlivě nejjednodušší: pořádat informační kampaně pro veřejnost. Aby lidé věděli, že antibiotika mají dostat jen v nutném případě a že pak musí celé balení využívat, aby bakteriím ve svém těle nedali šanci. Prostě aby dělali, co už před sedmi desetiletími marně radil Alexander Fleming.

Loni v září se rizikem ztráty účinnosti antibiotik zabývalo Valné shromáždění OSN. Státy světa na něm slíbily, že budou problematice věnovat pozornost. Konkrétní opatření nepřijaly.