Z „pétépáka“hradním pánem
Na zdi hradní pracovny visí čtyřiašedesát měděných tabulek s podobiznami šlechticů, kteří se na Českém Šternberku rodili a žili. Nástěnný rodokmen sestavoval otec posledního z rodinné linie, který o památku pečuje. Brzy třiadevadesátiletý hrabě Zdeněk Sternberg si výsadu péče o hrad vysloužil, protože je nejstarší ze sourozenců. Na jedné tabulce je sám zachycen – jako chlapec v námořnickém oblečku.
Hrad se znovu otevřel veřejnosti v roce 1992 a dříve měl ve zvyku turisty sám provázet a historii měděného rodokmenu popisovat. „Dnes už chodím jen výjimečně říct pár slov. Jak si neopakuji, už jsem jednotlivé části i zapomněl,“popsal Sternberg při návštěvě LN v jeho rodném sídle.
Rodokmen s otcem sestavili během protektorátu. Tenkrát sematriky hojně opisovaly, protože lidé potřebovali doložit, že nemají židovský původ. Toho tatínek využil a shromáždil data o svých předcích. Začala tím tvorba velkolepého díla, které zabírá dvě velké stěny ve zrenovovaných prostorách hradu. V době, kdy Český Šternberk šlechticům sebrali komunisté, se Sternbergové rozhodli rodokmen ze země vyvézt.
Přes hranice jej propašoval holandský diplomat. Obrazy nynější hrabě poté vyzvedl a vlakem převezl do Vídně, kde je nechal zrestaurovat. Když teď ještě občas provádí návštěvníky, nezapomene zavtipkovat, že podle portrétů na rodokmenu se pozná, po kom má dlouhý nos a odstávající uši. O prohlídky, které komentuje sám, je obrovský zájem. Hlavně proto, že je prokládá řadou osobních vzpomínek. Třeba jak rozbil lustr „kopačákem“, když byl dítě.
Vyměněné portréty
Další kus rodinné historie, který se Sternbergům podařilo zachránit, byly portréty prababičky a pradědečka. „Na jedné návštěvě v Tyrolsku jsem náhodou objevil jejich kopie. Když pak jela moje sestra na návštěvu do Čech, obrazy na hradě vyměnila za originály,“popisuje málem špionážní zápletku nejstarší ze Sternbergů. Pravé obrazy se mohly vrátit domů až po pádu komunistické diktatury.
Tehdejší režim zabavil hrad v roce 1949. Otec hraběte směl ještě několik let spravovat svůj domov alespoň jako kastelán. Záhy ale musel mladý šlechtic na vojnu. Jeho službu u pomocných technických praporů mu bude navždy připomínat film Černí Baroni. A to hlavně větou: „Poslyšte, Šternberk, nejste vy náhodou nějakej von?“
V podzemí v dolech strávil pět let a tři měsíce. „Ostatní pétépáci se zlobili, že je ten film zesměšňuje, když je to přitom hořké vzpomínání. Já jsem to tak ale nebral, byl jsem si vědom, že kdyby z toho autor předlohy Miroslav Švandrlík neudělal zábavu, nikoho by to nezajímalo,“vzpomíná nad kouřícím šálkem.
Hořký návrat domů
Když se pak vrátil do Prahy, myslel si, že lehce sežene dobrou práci. Měl za to, že si stigma svého původu odpracoval na šachtě. Mýlil se, nikde ho nechtěli. Nakonec několik let pracoval jako jevištní technik. Události srpna 1968 ho následně přiměly i s rodinou Čechy opustit. „Ve Vídni to bylo úplně jiné než u nás. Každý dostal šanci. Když jste se osvědčil, tak jste mohl povýšit,“vzpomíná.
Až po listopadu 1989 se hrabě vrátil do Čech. Jeho kroky hned zamířily k rodinnému pokladu. To, co našel, bylo zoufalé. Všechno, co kdysimohlo připomínat bývalé vlastníky, bylo pryč.
„Když jsem sem přišel, brána nebyla zamčená na klíč, ale byl na ní řetěz a visací zámek. Za ní byla psí bouda a vedle barokní sochy ležel pes, který už ani neštěkal,“popisuje hrabě. Stát rodině hrad vrátil v katastrofálním stavu. Nefungovalo nic, ani topení.
Sternberg do oprav hradu investoval všechny peníze, které si ve Vídni vydělal. Stavba prošla kompletní přeměnou. Na rekonstrukci jdou i peníze ze vstupného. „Zdokonalování hradu je mojí hlavní životní náplní,“říká hrabě.