Koudelka fotí nejen ve Svaté zemi
Dva dokumenty o nejvýznamnějším žijícím českém fotografovi Josefu Koudelkovi (* 1938) se sice v něčem překrývají, ale celkově si nepřekážejí, doplňují se, divák získá o tvůrci plastičtější představu.
Dokument Koudelka fotografuje Svatou zemi vznikl v česko-německé koprodukci, jeho režisérem a kameramanem je izraelský fotograf Gilad Baram. Koudelkovi asistoval, když ten na Blízkém východě opakovaně fotil bezpečnostní bariéru, přesněji plot a zeď oddělující izraelská území od těch na Západním břehu Jordánu. Člen agentury Magnum snímal stavbu, kterou ve vzniklém cyklu nazval The Wall, pro kolektivní fotografický projekt This Place – výstavní podoba tohoto podniku, jejž zprodukoval Francouz Frédéric Brenner, byla na přelomu let 2014 a 2015 představena v pražském centru DOX. Baram brzy zjistil, že Koudelka při samotném fotografování asistenta nepotřebuje, jen pro vyjednávání s úředníky a vojáky je mu dobrý. Při čekání na Koudelku jej začal na svoji zrcadlovku filmovat.
Strávili spolu dost času na to, aby se nesmělý nápad mladého izraelského fotografa natočit o slavnějším kolegovi film natvaroval do určitější představy. Koudelka totiž přicestoval kvůli zdi do Izraele sedmkrát, pokaždé asi na tři týdny. Materiál nasnímaný u zdi by však na celovečerní dokument nevydal. Baram záběry z terénu tudíž doplnil sekvencemi, v nichž Koudelka vypráví o své cestě k fotografování, o své osobní zkušenosti s jinou zdí – se železnou oponou, za níž do roku 1969 žil, a podobně. Celek drží pohromadě, nerozpadá se, ale sekvence natáčené u zdi jsou pro dokument určující. Zejména pro diváka, který o Koudelkově tvůrčí dráze již něco ví; ve filmu zmíněné životopisné informace jsou nutným minimem pro zahraniční a „nekoudelkovské“publikum. Sekvence u zdi dokumentují Koudelku při práci tak jako dosud žádné jiné; ukazují svéráz, trpělivost, vytrvalost, umanutost, nelenost tohoto tvůrce. Čekání je nutnou součástí Koudelkova přístupu; i tohle dokument vyjadřuje – ovšem divák, který toto nemíní akceptovat, se v určitých „čekajících“pasážích může začít ošívat a vrtět.
Kromě toho film poskytuje představu o charakteru blízkovýchodní zdi – o jejím zákusu do biblické krajiny, o výšce bariéry, o atmosféře v její bezprostřední blízkosti. Jedinec, Koudelka, se konfrontuje s betonovou masou a s hustými propletenci žiletkového drátu a snaží se pohledem tuto krajinnou nepřirozenost zmoci, uchopit ji, zprostředkovat svůj (kritický) dojem z toho všeho.
Konzultace s Baramem nad některými krajinnými kompozicemi anebo ty partie, kdy kamera stojí fotografovi za zády, kouká mu přes rameno, jak pracuje, a na to je pak nastřižena a řadu vteřin v záběru držena výsledná černobílá panoramatická fotografie, to je škola vidění. Divák dostává mimořádně názornou představu, jak Koudelka hledá, jak komponuje, jak především abstrahuje, neboť z reality vydestiluje vizuální jádro vyjadřující charakter daného místa.
Esence z Josefa K.
Dvaapadesátiminutový dokument Aleše Kisila Josef Koudelka je „akčnější“, hutnější a na informace o fotografovi bohatší než dílo Gilada Barama. Jde o snímek životopisný, ne však pozitivisticky faktografický. V rámci žánru „hodinových“portrétů, které pro Českou televizi od devadesátých let vznikají, náleží Koudelkův profil mezi ty dobré až výborné.
Kisil se o fotografii soustavně zajímá (je autorem knižní monografie Evy Fukové), má pro ni cit. Ten se zde projevuje kupříkladu v obrazově kompaktní symbióze Koudelkových snímků a filmových dokumentárních záběrů evokujících dobu, v níž fotograf své snímky exponoval. Kisil postupoval v podstatě chronologicky a roztřídil fotografovo dílo do kapitol po způsobu, jejž kdysi vymyslela kunsthistorička Anna Fárová (ve filmu běží o oddíly Raná tvorba, Divadlo, Cikáni, Invaze, Odchod do emigrace, Exily, Zdevastovaná krajina – Cha- os). Režisér však při komponování umělcova portrétu nabourával – pro vyznění filmu zdárně, účinně – onu chronologii díla sekvencemi, v nichž pozoruje Koudelku současného: jak pracuje na cyklu Ruiny, jak instaluje výstavy, jak cestuje. Vychází tím coby člověk tvůrce, jenž je neustále v pohybu a jeho tvorba dosud neuzavřená.
Ty v úhrnu dvě hodiny, které čítají oba zmíněné filmy, poskytují o dotyčném tvůrci obraz, který sice nelze mít za definitivní, ale v nejbližších letech, ne-li desetiletích za těžko překonatelný.
Koudelka fotografuje Svatou zemi