Rodinný příběh jako klíč k dějinám

Sestavováním rodokmenu a sbíráním vzpomínek rodičů a prarodičů se děti leckdy naučí víc než v hodině dějepisu

Jednou týdně si páťáci místo českého jazyka připraví třeba staré fotky z domova a povídají si o svých rodinách. Díky projektu Člověka v tísni se děti lépe poznají a proberou témata, která by samy nikdy neotevřely.

Příběh mojí rodiny, tak se jmenuje projekt, díky kterému se děti navzájem i se svým kantorem poznají z jiného úhlu. Učitelka prvního stupně Andrea Tláskalová, která vede program na Základní škole ve Zbirohu, si ho pochvaluje: „Děti si v rodinách málo povídají s rodiči i prarodiči, moc toho o nich nevědí a je to škoda. Tohle je téma, které je sbližuje, přináší porozumění.“

Využití rodinné paměti ve výuce na prvním stupni podporuje mezigenerační dialog, přináší nový pohled na nedávné dějiny a přibližuje školu místní komunitě. Dříve pořádající neziskovka připravovala pro kantory školení, asistovala přímo na školách. Nyní na tyto aktivity nejsou finanční prostředky, proto je přímo na učitelích, kolik času a jak se budou projektu věnovat.

Sama Andrea Tláskalová, která byla před třemi lety zapojena do pilotního ročníku programu, dětem odkryla své dětství, přinesla fotky, děti zase ty své. „Vše je dobrovolné, nechtěla jsem, aby děti povídaly o tom, co by cizí člověk nemusel slyšet,“říká s tím, že nejdřív s projektem seznámila rodiče žáků, protože jsou jeho nedílnou součástí. „Žáci pátrají po rodinných historiích, po tom, co zažili jejich rodiče. Projekt přispívá k posilování vztahů v trojúhelníku žáci – pedagogové – rodiče, respektive prarodiče,“poznamenává Karel Strachota, ředitel programu Jeden svět na školách, pod nějž projekt Příběh mojí rodiny patří.

Rodiče se tak do školy vlastně dostanou poprvé za jiným účelem, než aby si na třídní schůzce vyslechli, jak na tom jsou jejich děti s prospěchem nebo chováním. „Vyučující zmiňovali i situace, kdy se rodiče a prarodiče neubránili slzám, když viděli, jak jejich potomci mluví o jejich vlastních životech,“zmiňuje Karel Strachota.

Staré fotky, skákací guma a kuličky

Vzpomínkové setkání žáků, rodičů a učitelů se konalo i ve Zbirohu na školní zahradě. Po ní byla rozeseta stanoviště s hrami našich předků – roztáčela se káča, cvrnkaly se kuličky, skákala guma nebo panák a pletly se věnečky z květin. Na celoškolní akci představili žáci Andrey Tláskalové své rodokmeny, připravili výstavu hraček, s nimiž si hráli jejich rodiče. Fotku ze svého dětství přinesli i učitelé. „Bylo fajn, že se zapojili i kolegové. Nejlepší fotku měl pan učitel tělocviku, dnes vousatý, na fotce vypadá jako hezká holčička,“vzpomíná s úsměvem kantorka.

Na setkání Tláskalová pouštěla společně dětem i rodičům film o kyberšikaně. Bylo zajímavé, že páťáci se všichni společně sesedli do dvou lavic, sotva se tam vešli, zatímco jejich rodiče byli rozesetí po třídě. „Chtěla jsem rodičům ukázat, jak s filmem pracujeme v hodině, ale moc se to nevydařilo. Ptala jsem se dětí na jejich pocity. To, co mi říkají ve třídě úplně normálně a otevřeně, se najednou zdráhali říct. Před rodiči se styděli,“vypráví učitelka s tím, že rodiče nepovídali už vůbec. Staré fotografie z rodinného alba Musela tedy spíš popisovat, co s dětmi v hodinách jinak běžně dělá.

Růžová normalizační nostalgie

Projekt Příběh mojí rodiny je určen pro žáky mezi devíti a dvanácti lety. Zrovna v tomto věku začíná být pro děti zásadnější parta vrstevníků. Rodičům už neříkají všechno. Když ale citlivější téma rozebírají s Tláskalovou, řeknou víc než doma. „Jejich názory jsou ještě hezké, upřímné, děti jsou vstřícné,“pochvaluje si učitelka. Často ji prý překvapují svým rozumným pohledem na svět. „Přesto se občas nějaký ten předsudek objeví, pochází z rodiny,“říká Tláskalová, jež na škole dělá i výchovnou poradkyni. Děti neodsuzuje, a ony jsou k ní díky tomu otevřené.

Role učitelů v projektu je zásadní. Jeho ředitel Strachota ví, že vzpomínky rodičů či prarodičů bývají často „narůžovělé“, že vytěsňují to negativní, co život v socialistické minulosti provázelo. „S nostalgií vzpomínají na dobu, kdy byli mladí, zdraví, společně trávili dovolenou. Je úlohou vyučujících doplnit kontext, korigo- vat zkreslené informace a naopak přidat ty ověřitelné. To není úplně snadné,“potvrzuje s tím, že některým rodičům, prarodičům ani starším vyučujícím není příjemné mluvit o tom, jak se v minulosti v určitých situacích zachovali, ani o tom, na co nejsou zrovna pyšní.

Příběh mojí rodiny má dopodrobna vypracovanou metodiku, která je pedagogům k dispozici na webových stránkách projektu. Kromě sestavování rodokmenu, které baví jak děti, tak rodiče (hlavně tatínky), patří k dalším nástrojům projektu zmíněné promítání filmů. Vzbuzují většinou silné emoce, na kantorovi je, aby žákům dojmy pomohl zpracovat. K tomu slouží aktivita nazvaná „Jedním slovem“. Každý stručně zhodnotí, jak na něj film zapůsobil, co bylo jeho podstatou.

Další aktivitou je třeba hra na reportéry, při níž děti natáčejí vzpomínky svých blízkých na záznamník mobilního telefonu nebo diktafon. Děti také baví práce s jejich příjmeními – hledají jejich původ a zjišťují, kolik nositelů daného jména žije v České republice.

Vzpomínky prarodičů bývají narůžovělé. S nostalgií vzpomínají na dobu, kdy byli mladí. Je úlohou vyučujících doplnit kontext.

Nejaktivnější nejsou jedničkáři

V projektu jsou použité takové metody, které děti nadchnou. „Nejaktivněji se možná překvapivě zapojují děti, které jinak nejsou jedničkáři. Naopak se spíš pohybují ve spodnější škále známkování. Zapojení do Příběhů mojí rodiny jim podle učitelů často pomáhá pozvednout sebevědomí, třeba se i trochu ukázat před svými spolužáky,“podtrhuje Karel Strachota.

To se potvrdilo i Andree Tláskalové. Každé dítě přináší příběhy svých blízkých a vlastně nic nemůže být špatně. „Jsou to pro mě smysluplné hodiny češtiny, v nichž k sobě získáme lepší vztah, což mi pomáhá i v dalších předmětech, protože vytváříme bezpečné prostředí,“hodnotí Tláskalová. Děti se podle ní pak víc otevřou, nebojí se udělat chybu. „Jsou pak víc aktivní, nesedí přede mnou nějaké pecky, ale přímé a pravdivé děti, pracuje se mi s nimi pak moc dobře.“

Během projektu se prý zlepšilo i klima ve třídě, děti mají najednou více smysluplných témat k hovoru. „Na začátku spolu neumějí tolik mluvit, neumějí navázat kontakt, nejsou z domova vypovídané a ani toho o sobě navzájem tolik nevědí,“říká Tláskalová. Časem se ale dovídají víc o sobě, učitelce, svých rodinách a zájmech a témata k hovoru tak narůstají.

Autorka je stálá spolupracovnice Akademie LN.