Kárat lidi, že neriskovali smrt?
Publicista Jaroslav Formánek v Bubínku Revolveru (2. 2. 2017) kriticky reaguje na můj text o činech a postojích herce Zdeňka Štěpánka, jak je předkládá televizní seriál Bohéma. V podstatě tvrdí, že čtenářům sugeruji, že být zbabělcem, oportunistou a kolaborantem je normální. Píši totiž o českých hercích, kteří byli za heydrichiády nakomandovaní do Národního divadla a donuceni vyjádřit podporu říši. Pan Formánek mi vytýká, že jsem napsala, že odmítnout nebylo možné, protože podle něj „každý člověk má možnost volby, která je podmíněná různými faktory, třebamírou osobní odvahy, mravností, zodpovědností vůči sobě i svému okolí, vůlí postavit se zlu, ale pořád je to volba“.
Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak máme v Čechách vždy po ruce houfy mravokárců, kteří přesně vědí, jak se ti ostatní chovali amorálně a zbaběle. A mají hned po ruce návod, jací měli být. Zajímavé je, že ti opravdu stateční lidé nikdy nikoho v tomto směru nekádrují, vzpomínám, jak mi kdysi v rozhovoru řekl Alexandr Kliment, že koukat se lidem do svědomí se nemá – to ať dělá pánbůh. A dodal, že život v diktatuře, v totalitě je strašná věc, ale lidé v ní musejí žít. A že jde také o odstupňování – kolik nesvobody vezmu na sebe a jak daleko půjdu se svým kompromisem.
Kárat lidi, že neriskovali smrt, se mi jeví jako hodně zpozdilé. Formánek sice uznává, že atmosféra byla napjatá atentátem na Heydricha, ale to byla zřejmě podle něj nedůležitá okolnost. Jenže situace byla naprosto tragická a skutečně šlo o život, každý den se četly seznamy popravených a uplynulo pár dní od vyhlazení JANA MACHALICKÁ Lidic a Ležáků. Bagatelizovat tuto realitu a poměřovat ji dnešní optikou je nepřijatelný a také vrcholně ahistorický přístup. Pokud by se herectvo do ND nedostavilo v patřičném počtu, bylo tu reálné nebezpečí, že nacisté zavřou všechna česká divadla, část herců popraví a část pošlou do koncentráků. Pokud je známo, do Národního nešel jen Eduard Kohout a nic se mu nestalo – nejspíš právě proto, že ostatní se dostavili. Jeho odvahu to nesnižuje, ale taková je realita. Ať už mají vynucená vyjádření loajality v principu něco společného, srovnávat to za heydrichiády s antichartou v roce 1977 vlastně nelze, ostatně dost přesně to vyjádřil Karel Steigerwald v Reflexu, když říká, že by se dala označit titulky – Národní, heydrichiáda: Hrůza. Nepůjdeš?! Oběsí tě. – Anticharta: Beznaděj. Na ničem už nezáleží.
Pan Formánek ovšem ví, že všichni herci už měli předtím emigrovat, odmítnout hrát v inscenacích a filmech a vstoupit do ilegality. Pokud tak neučinili, byli kariéristi. Zrovna tak by mohl obvinit české pošťáky, že doručovali náckům poštu, jenže ty nikdo neznal, tak by to nebylo tak efektní. Za vzor jim dává Jeana Gabina, který odmítl točit filmy pro německou firmu a odešel do Hollywoodu. Aniž bychom chtěli snižovat Gabinovu statečnost a vlastenectví (do Francie se ještě vrátil a bojoval v řadách francouzských osvobozeneckých sil), nabídky z amerických velkých studií měl již dávno před válkou a byly stále aktuální.
Každý herec ale takové možnosti nemá, a rozhodne-li se zůstat v okupované zemi, musí také přežít. A přežít mělo i české divadlo a film – a zvlášť to prvé, které není myslitelné bez živého kontaktu s divákem, lidi posilovalo v těch strašných dobách. Všichni emigrovat nemohli a také bylo nutné udržet kontinuitu. A mnozí z těch, co hráli ve filmech a v divadlech, tedy dle pana Formánka dělali kariéru v nemravném režimu, přímo pracovali pro odboj anebo jen občas pomohli, což například Annu Letenskou stálo život. Karel Höger, kterého je na fotografii hajlujících herců v ND zvlášť dobře vidět, skoro celou válku fungoval jako spojka pro partyzány na Moravě. Nikdy o tom nemluvil a prakticky se o tom nepsalo, kdysi dávno vyšla zmínka v Lidové demokracii. Když jsem se v souvislosti s vydáním pamětí bývalého ředitele ND Přemysla Kočího snažila uvést na pravou míru, jak tento skutečný oportunista a slouha minulého režimu Högera cíleně likvidoval, poskytla mi hercova manželka mj. dokumenty o jeho odbojové činnosti. Tato informace se pak mnohokrát citovala a už nebyl Höger na tapetě za své hajlování, najednou bylo všechno jinak. A tak to je, nic není černobílé, važme si hrdinů, ale ty druhé suďme s rozvahou, zvlášť za dilemata, která si dost dobře neumíme ani představit.
Mnozí z těch, co hráli ve filmech a v divadlech, přímo pracovali pro odboj anebo jen občas pomohli