Kdo je víc než J. A. Baťa
VMěstském divadle Zlín byla uvedena druhá část trilogie věnované klanu Baťů. Po Tomášovi (inscenace Baťa Tomáš. Živý měla premiéru v prosinci 2014) přišel na řadu jeho nevlastní bratr Jan Antonín. Já, Baťa je divadelní dílo pro region podstatné, inscenace však má několik problematických míst.
Text Petera Pavlace bohužel to poutavé opomíjí či potlačuje. Není sporu o tom, že Jan Antonín byl člověk vizionářský, se spasitelskými sklony (což píšu bez sebemenší ironie). Autor životní příběh tohoto kontroverzně přijímaného Bati ovšem heroizuje – je to ponejvíce rehabilitace jeho osoby. Nechybí výčet historických faktů (spory kolem Tomášovy závěti, obvinění J. A. Bati z kolaborace s nacisty, jeho zarputilé budování v Jižní Americe), jenže je to příliš usilovná obhajoba, každý jeho protivník je rovnou zesměšněn. Navíc je Baťovo megalomanství a urputnost, které se vždy pojí s nepochopením okolí a v jistých okamžicích s nezbytnou sobeckostí dotyčného, ukazováno s přílišným obdivem. Není tady naznačována rozporuplnost, která je vlastní každému člověku. Tento divadelní Baťa se na jevišti nemůže stát životnou postavou, dramatik vysochal mramorovou sochu na piedestalu. A v neposlední řadě – dramatikova touha po úplném vypovězení osudu je nakonec úmorná.
Režisér Patrik Lančarič (jenž se má od příští sezony stát uměleckým šéfem zlínského divadla) z málo nápaditého textu bohužel také nevytvořil inscenaci, která by byla výjimečná. Snad bylo zámě- rem stvořit dokumentární divadlo, čemuž i mnohé napovídá – například úvodní scéna, kdy se po smrti Tomáše otevírá trezor a čte závěť, kterou rozporuje vdova a matka Tomáše mladšího; tento úvod se zastavuje a opakuje a ukazuje z různých úhlů. Ovšem pak se od tohoto až filmového postupu upouští a divákům je předložena inscenace zdlouhavá (představení trvá přes tři hodiny), vyčerpávající a jen v málo okamžicích poutává.
Rostislav Marek v titulní roli je na jevišti (ale i v hledišti, protože se chvíli hraje i v rozlehlém sále) neustále přítomen, je to přece jeho příběh. Zdařile a šarmantně charakterizuje hrdého, neústupného muže, přesto často působí příliš staticky. Také herecký projev Heleny Čermákové v roli Marie Baťově (ne ovšem ženy Jana Antonína, tu ztvárňuje Tamara Kotrbová, ale vdovy po Tomáši Baťovi) je precizní a mnohdy i poutavý. Snad proto, že její postavě jsou předepsány lidské slabosti – jako matka se bije o podíl pro syna, na svou jmenovkyni žárlí, protože první dámou Zlína má být nadále ona. I scéna Pavla Boráka je v něčem nápaditá; na točně jsou pokojíčky – kancelář, byty, soudní síň – a otáčením se metaforicky ukazují životní otočky J. A. Bati, jeho propady a vrcholy. Ale opět – zařízení těchto sektorů je příliš popisné, umělé zelené popínavé rostliny, evokující džungli, v závěru pak hru na deskriptivnost nehezky završují.
Co však nelze opominout, pro Zlín je tato inscenace významná. A jistě ji místní diváci přijímají s větším pochopením, než je schopen zbytek republiky. Jenže – má být Já, Baťa umělecké dílo, nebo podnět k zvyšování zlínské (národní) hrdosti?
Peter Pavlac: Já, Baťa
Autorka je divadelní kritička