Musí se šetřit, ať to stojí cokoli?
Příčinou nedostatku praktických lékařů je i jejich zatěžování administrativou a špatné rozdělení kompetencí
Nedávno bylo v Lidových novinách otištěno několik článků upozorňujících na obtížné získávání praktických lékařů pro ordinace v menších městech. A děkan 1. lékařské fakulty UK připomněl, že se začíná projevovat nouze o učitele medicíny (LN 4. 1. 2017). V přípravě budoucích lékařů by bylo potřeba zvýšit podíl praktické výuky, výchova jednoho medika přijde na milion korun.
Mezi nízkým počtem pedagogů na lékařských fakultách a nedostatkem lékařů je úzká spojitost. Na nedostačující počet lékařů si stěžují i jinde ve světě. U nás je však lékařů málo také pro jejich přílišné zatěžování administrativou a pro nevyhovující rozdělení kompetencí. Posílit by bylo potřeba zvláště pravomoci praktických lékařů.
Nabídka bytu a finanční zvýhodnění nestačí
Když bylo začátkem devadesátých let upuštěno od sovětské koncepce obvodního lékaře jako „internisty prvního stupně“, po vzoru vyspělých států se začalo s výchovou všeobecně zaměřených praktických lékařů. Na lékařských fakultách vznikaly ústavy praktického, resp. rodinného lékařství a medik měl poprvé příležitost seznámit se s činností praktického lékaře také jinak než jako pacient. Studenti se tak mohli rozhodovat pro dráhu praktického lékaře dříve, než se zařadili mezi adepty jiného oboru. Změnil se i systém postgraduální výchovy lékaře primární péče.
Potom se však na lékařských fakultách začalo výrazněji šetřit. Nově konstituovaný obor (nazývaný někde rodinné, jinde praktické nebo všeobecné lékařství) byl zpravidla prvním, jehož hodinová dotace se zkracovala, až se na některých fakultách zrušila celá výuka i její institucionální báze. Chybí vzory, s nimiž by se mohl medik identifikovat ještě před volbou oboru. Budoucí specialisté zase nemají příležitost seznámit se s možnostmi a limity praktického lékaře.
V menších obcích jsou životní podmínky obecně obtížnější a nepřekvapuje, že právě zde se nedostatek praktických lékařů začíná projevovat nejdříve. Nabídka bytu a finanční zvýhodnění jsou užitečné. Rozhodující obrat však lze očekávat teprve od zvýšení celkového počtu praktických lé- Na umření? To já jsem taky. Co tam máš dál? kařů. Dosažení cíle předpokládá účinnější spolupráci zdravotnického resortu s lékařskými fakultami. Většinu závažných chorob odhalí praktický lékař. Například diabetes mellitus se v 65 procentech zjistí v ordinaci praktického lékaře (srov. LN 4. 1. 2017).
Nelze popřít, že nezanedbatelná část absolventů lékařských fakult odchází do zahraničí. K řešení problému může přispět přislíbený desetiprocentní růst platů nemocničních lékařů. Proč však praktickým lékařům bylo slíbeno méně? Snad proto, že se při jednání s ministerstvem zdravotnictví projevili jako ochotnější k dohodě?
Náležitá odměna za práci je důležitá. Zájem o praktické lékařství však za dané situace nezvýší jen ekonomické stimuly, ještě důležitější je dosažení větší spokojenosti praktického lékaře s vykonávanou prací.
Zdravotní pojišťovny dosáhly ve snaze o ušetření významného úspěchu: omezení pravomocí praktického lékaře v oblasti indikace k vyšetření a zvláště preskripce. Novější a zpravidla také účinnější a dražší léky smí ne- zřídka předepisovat pouze specialista. A to i nemocným, u kterých o kompetenci praktického lékaře k léčbě nikdo nepochybuje. Jako příklad je možno uvést pacienty s diabetem druhého typu, převážně tedy nemocné vyššího věku.
Pacienti, kteří zůstávají v péči praktického lékaře, jsou diskriminovaní. Nelze se pak divit, že praktický lékař je nakloněn posílat nemocné ke specialistovi, i když k tomu medicínské důvody chybí. Dovednosti praktických lékařů nejsou náležitě využí- vány a specialisté si stěžují na přetěžování. Bludný kruh vede nejen k relativnímu nedostatku praktických lékařů i specialistů, ale také ke zbytečným nákladům na zdravotní péči. Snížení kompetence praktických lékařů připomíná úsloví: šetřit se musí, ať to stojí cokoli.
Odborník „na celého člověka“
Určité potíže jsou ovšem spojeny již s názvem oboru praktické lékařství, případně všeobecné praktické lékařství. Snaha o srozumitelný překlad anglického termínu general practice do češtiny nebyla příliš úspěšná. Slůvko „všeobecný“totiž neznamená jen „univerzální“, ale také „povšechný“nebo „povrchní“(viz Slovník současné češtiny). K takovému chápání oboru se praktičtí lékaři hlásit nepotřebují. Také proto se objevily pokusy zavést označení rodinné lékařství, které se ve vyspělých zemích používá často. U nás se název neprosadil.
Praktický lékař je odborníkem „na celého člověka“, nikoli na jeho jednotlivé orgány. A takový odborník je v primární péči nezastupitelný.