Základ léčby? Aby se mozek bavil
Často se nemohou hýbat nebo mají potíže s myšlením. Díky Klinice rehabilitačního lékařství Všeobecné fakultní nemocnice se ale pacienti, kteří měli vážnou nehodu či cévní mozkovou příhodu, přesto dokážou vrátit do běžného života.
PRAHA Pacienti s poškozeným mozkem jsou ještě na jednotce intenzivní péče a už s nimi lékaři poprvé rehabilitují.
„Čím dříve se začne, tím lépe. Mozek je schopný vyrovnat se s nehodou, je ale omezený časem,“říká přednostka Kliniky rehabilitačního lékařství Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a 1. lékařské fakulty UK Olga Švestková a začne otevírat jedny dveře za druhými. Tak rychle, že i prohlídka pracoviště, které pacienti navštěvují poté, co je propustí z nemocnice, připomíná závod.
Kvůli vysoké rychlosti se sem ostatně řada klientů i dostala. Jde hlavně o mladé muže po haváriích v autu či na motorce. Případně ty, co se věnují rizikovým sportům.
Dalším typem pacientů jsou starší osoby, které prodělaly cévní mozkovou příhodu. „Měli jsme tu ale i 32letého lékaře. Dostal mrtvici na sále. Pak jsou tu i lidé se zánětem nebo s nádorem mozku,“vypočítává Švestková.
I lidé, kterým se podle ní řeklo, že už nikdy nebudou chodit, to do čtyř měsíců díky klinice zvládli. Vyžaduje to ale tvrdou práci.
Sedmý až čtrnáctý den po nehodě se pacienti většinou dostávají ze život zachraňujících oddělení na včasná rehabilitační lůžka.
Trénink v kuchyni i na chodbě
Když se pak pacienti dostanou domů, nastává čas pro ambulantní péči. A na řadu přichází právě odborníci z Kliniky rehabilitačního lékařství na pražském Albertově.
Kdo by zde v každé místnosti hledal speciální přístroje, pomocí kterých se člověk s poškozením mozku uzdraví, pletl by se.
V zařízení sice jsou, nicméně základem léčby je podle přednostky nácvik běžných situací, s nimiž se setká každý. Jedny dveře proto skrývají kuchyň, která se může celá posouvat podle potřeb vozíč- kářů, druhé koupelnu a toaletu. Na zdi je k trénování připravená maketa telefonu nebo různé úchyty. Sama přednostka zdolává patra kliniky výtahem. To aby se nepletla na schodech pacientům trénujícím chůzi. Pokud má například pacient poškozenou jednu ruku, učí se v kuchyni pracovat s fixačním prkénkem s přísavkami, díky kterým se nádobí na lince nehne. Speciální příbory stojí 550 korun, prkénko 2500 a pacient si je většinou hradí sám.
„Vždy říkám klientům, že i ta nejdražší pomůcka je levnější než dlouhodobá pomoc druhé osoby,“dodala Švestková. Co se například koupelny týče, užitečná je pro pacienty židle do vany, která funguje na elektřinu. Klient se na ni přesedne z vozíku a ovládá ji tlačítkem nahoru a dolů. Díky ní se do a z vany sám dostane.
Některé pomůcky proplácí pojišťovna, jiné si uhradí sám pacient. Důležité ale je, aby odcházel domů s takovými, které bude opravdu umět používat. „Chceme, aby nemusel do ústavu. Zvlášť důležité je to hlavně u dětí. Musí cho- dit do školy,“řekla Švestková. Pomůcek je na trhu podle ní nespočet: „Zázraky se ale nedějí na počkání bez těžké práce. Vyhledáváme metodiky, u kterých je objektivně dokázáno, že fungují.“
Pokud se s nimi člověk sžije, může se zpravidla vrátit i do práce. Podle Švestkové v rozvinutých státech pracuje zhruba třetina lidí s původně těžkou disabilitou. „Druhá třetina pracuje (i na částečný úvazek) a využívá přitom sociálních služeb. Třetí zůstává těžce postižená, část z nich přesto žije doma,“říká Švestková.
Podle odhadů je v Česku 10,2 procenta osob s postižením. Švédsko je na tom obdobně, ale 95 procent z těchto lidí žije doma. „My máme nejvíce ústavů z celé Evropské unie na počet obyvatelstva,“popisuje přednostka.
Lampička v mozku se rozsvítí
Přiblížit se tomuto stavu klinika snaží tím, že jako jediná v republice otevřela denní stacionář. Někteří pacienti ho navštěvují po dobu až šesti týdnů. Zapojeni jsou zde do rehabilitace i rodinní příslušníci. Maximálně se zatím odborníci mohou věnovat šesti pacientům.
Den ve stacionáři začíná v půl deváté ráno vizitou a končí v 16 hodin odpoledne. Nabízí tedy intenzivní formu rehabilitace.
„Doufám, že se stacionář rozšíří. Když jsou lidé z nemocnice brzo doma, jsou motivovaní k terapii. Základem rehabilitace lidí po poškození mozku je dělat to, co je baví. Je to podobné, jako když se rozsvítí lampička v mozku. Synapse vmozku se propojí,“popisuje.
Denně do něj dojíždějí i pacienti, kteří mají na určitou dobu otevřenou lebku a hlavu si chrání speciální helmou. Ti by byli dříve v nemocnici nebo doma, ale nemohli mít intenzivní rehabilitaci. Ostatní pacienti mohou zařízení navštěvovat nárazově.
Velkým problémem Česka podle přednostky je, že nemáme zákon o rehabilitaci: „Člověk skončí zdravotnický proces a je ztracený.“Jako příklad dává Německo. Když se pacient po dobu tří měsíců nezlepší, rehabilitace se ukončuje a okamžitě navazuje sociální pomoc: „Pokud ale u něj dojde ke zhoršení, do rehabilitačního programu se může vrátit,“uzavírá.
I ta nejdražší pomůcka je levnější než dlouhodobá pomoc druhého člověka