Co vlastně víme o Loosovi?
Perla meziválečné bytové architektury, plzeňský soubor interiérů od vídeňského architekta Adolfa Loose, inspirovala třináct českých umělců. Působivé instalace Mileny Dopitové nebo Jiřího Černického jsou vystaveny v galerii Masné krámy v Plzni.
Ornament v architektuře je zločin, prohlásil Adolf Loos. A zároveň postavil několik dodnes obdivovaných domů, vil a vybavil řadu luxusních interiérů po celé střední Evropě. Mezi jeho zákazníky patřili i plzeňští podnikatelé Müller a Kapsa, majitelé významné stavební firmy. Nechat si upravit byt Adolfem Loosem se mezi plzeňskými továrníky stalo otázkou prestiže. Prostory budované podle pověstného Loosova raumplanu, vybavené luxusními materiály: mramorem, vzácným dřevem, zrcadlovými stěnami. V obývacím salonu nemohl chybět krb, v ložnici vestavěné šatní skříně a toaletní stolky. Adolf Loos osobně dohlížel na realizaci pro své zákazníky, trávil s nimi večery a seznámil se zde i se svou budoucí manželkou Klárou Beckovou.
Idylu narušila druhá světová válka. Původní majitelé bytů, německé židovské rodiny, museli z Plzně odejít. Pohotovější do ciziny, ostatní do koncentračních táborů. Naději na navrácení majetku poté zhatil únor 1948. Další osudy luxusních rezidencí byly různé, v některých se usídlili noví obyvatelé, z jiných se staly kanceláře nebo učebny. Až po několika desetiletích se historikové architektury začali věnovat Loosovým plzeňským realizacím. V roce 2011 je kurátor Petr Domanický představil na výstavě „Loos – Plzeň – souvislosti“. Aktuální výstava v galerii Masné krámy představuje uměleckou interakci třinácti současných výtvarníků, kteří reagují na Loosovu práci.
Autor výstavy Michal Koleček (děkan Fakulty umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem) oslovil pro spolupráci některé umělce, kteří mají vazbu na jeho fakultu, a přizval ke spolupráci také plzeňskou Fakultu designu a umění Ladislava Sutnara. Někteří vystavující zde studovali (Matej Al-Ali, Tomáš Moravec), jiní zde vyučují (Benedikt Tolar). Nechybějí ani jména tak výrazných osobností, jakými jsou Milena Dopitová či Jiří Černický.
V trojlodním prostoru galerie jsou vystaveny fotografie, objekty i multimediální instalace, z nichž většina vznikla jako reakce na konkrétní Loosovy interiéry. Některé starší práce s nimi souvisejí ideově, jako například Architektura II od Luďka Míška. Geometrická konstrukce z dřevěných latí připomíná Loosovo pojetí obytného prostoru – raumplan.
Adolf Loos nenavrhoval půdorysy jednotlivých podlaží domu. Pokoje jako kvádry nestejných rozměrů a výšek umisťoval ve vztahu k jejich funkci do různých úrovní v prostoru domu, mezi pokoji se procházelo přes stupínky a krátká schodiště. Objekt má svůj protějšek ve videoprojekci Pavla Mrkuse Raumplan Reloaded, umístěné na protějším konci dlouhé síně. Abstraktní geometrická animace bílých linií na černém pozadí, z nichž se rodí, rozvíjejí a zanikají krychle a kvádry vířící v prostoru, už není jen zobrazením úvah o prostoru, který nás obklopuje, ale mnohem více vybízí k meditaci nad souvislostí s architekturou našeho vlastního vědomí.
Krb z betonových tvárnic
Jednotlivé exponáty na sebe navzájem reagují, mnohé byly dotvářeny přímo ve výstavní síni. Dominik Lang rekonstruoval podle dobových fotografií interiérů lustry a doplnil o ně galerijní osvětlení. Instalace plzeňského umělce Benedikta Tolara Toto není Loos s prostorem galerie i znalostí jejího zá- zemí pracuje záměrně. Vychází z typického znaku Loosových realizací – použití ušlechtilých dřev, mramoru, zrcadel a reprezentativního krbu. Tolar staví přes celou stěnu na první pohled totéž: jenže jeho krb je z betonových tvárnic, mramor nahradily kuchyňské desky s mramorovým vzorem. Vestavěné skříně z dýhované dřevotřísky se jen tváří, jako by ukrývaly důmyslné poličky, zato pootevřenými dveřmi místo do šatní skříně může divák nahlédnout do neudržovaného dvora galerie. Toto opravdu není Loos. Materiály, ze kterých tvořil své interiéry, jsou na hony vzdáleny od prefabrikátů, ze kterých dnes budujeme svá obydlí.
Jiří Černický ve své instalaci Odstředivý panel vytváří jakýsi katalog důmyslných zásuvek, poliček a věšáčků. Z modrožluté přehlídky se ale stává památník jednoho lidského osudu, když v malé zásuvce objevíte fotografii jedné z Loosových zákaznic.
Fascinace geniálním architektem, luxusními materiály a zároveň tragickými příběhy obyvatel bytů jsou hlavními tématy výstavy. Velmi zajímavá je instalace Mileny Dopitové. Jsou to kvádry potažené vzorovaným růžovým brokátem, které připomínají kusy nábytku. Naskládané na hromadě ve vstupním prostoru galerie však evokují kufry zabalené na cestu, ze které není návratu. Samotná reflexe fenoménu Loosových interiérů se stala námětem pro audiovizuální instalaci Jana Krtičky Co si pamatuju z Loose. Z třinácti reproduktorů umístěných v kruhu promlouvají hlasy všech vystavujících umělců. Krtička skládá jejich vzpomínky na Loosovy interiéry do fiktivního rozhovoru. Byli by umělci schopni si v reálu takto povídat a naslouchat si? Byli bychom toho schopni my?
Umělci prozkoumali Loosovy interiéry výtvarnými prostředky stejně důkladně, jako to před šesti lety učinili historikové umění. Zbývá už jen nechat se jimi oslovit a inspirovat. Západočeská galerie na tuto výstavu výrazně snížila vstupné z obvyklých 100 na 20 Kč za osobu. Snad i tento vstřícný krok přispěje k rozvoji citlivého přístupu k prostoru, materiálům i lidským osudům, které nás obklopují.
Interiéry duše
Autorka je teoretička umění