Abstraktní kontrola ústavnosti
Obnovené ústavní soudnictví u nás má 25 let. Obstojí i příští soudci jako jejich předchůdci?
Tento měsíc uplynulo čtvrt století od vzniku Ústavního soudu tehdy ještě federálního Československa. Šlo o jeden z mála úspěchů porevoluční reformy ústavního systému, která skončila neúspěšně rozpadem společného státu. Přesto však přijetí silného modelu ústavního soudnictví společně s federální Listinou základních práv a svobod zásadním způsobem poznamenalo rodící se ústavní systém samostatné České republiky.
Kesslerův soud
Na přelomu 80. a 90. let vznikaly ústavní soudy po celé střední a východní Evropě a staly se významným symbolem nově se rodících demokracií po roce 1989. Polský tribunál existoval již od poloviny 80. let jako instituce, kterou se komunistický režim marně snažil odčinit výjimečný stav a získat minimální legitimitu. Maďarský soud byl naproti tomu výsledkem ústavních změn v roce 1989 a významným způsobem zasahoval do postkomunistické transformace v první polovině 90. let, takže se dodnes jeho nálezy z této doby často používají jako učebnicové příklady soudcovského aktivismu. Český Ústavní soud sice nebyl tak aktivistický, ale ve srovnání s jinými soudy postkomunistických zemí byl mnohem úspěšnější v tom, že jako jediný dokázal ve svých nálezech zformulovat ucelenou jurisprudenci demokratického ústavního státu a po celou dobu existence ji také kontinuálně rozvíjí.
Tradice ústavního soudnictví u nás přitom sahá až do první republiky, kdy naše ústava společně s ústavou rakouskou jako první na evropském kontinentu zavedly tzv. abstraktní kontrolu ústavnosti, což znamená možnost přezkoumání zákonů speciálním soudním orgánem z hlediska jejich souladu s ústavním řádem. Činnost prvorepublikového soudu však byla velmi omezená, netýkala se ústavních práv a svobod a komunistická ústava z května roku 1948 soud nakonec zrušila s odůvodněním, že žádný orgán nesmí omezovat parlament jako orgán jednotné lidové moci. Ačkoli ústavní soudnictví na papíře upravovala federální ústava z roku 1968, fakticky k jeho obnovení a především značnému rozšíření pravomocí v oblasti ochrany ústavních práv a svobod došlo teprve po roce 1989.
Do kolektivní paměti společnosti se vryl první přelomový nález federálního soudu týkající se lustračního zákona a kritizující právní formalismus bývalého režimu. Na tuto argumentaci potom český soud navázal v mnoha klíčových rozhodnutích v 90. letech, která se týkala vyrovnávání se s minulostí, restitucí nebo tzv. Benešových dekretů.
První předseda Zdeněk Kessler byl obklopen soudci a soudkyněmi s velmi rozmanitými právními názory i profesními zkušenostmi – od encyklopedicky vzdělaného Vladimíra Čermáka a akademicky přemýšlejícího Pavla Holländera, Vladimíra Klokočku nebo Jiřího Malenovského přes intelektuálně „zlobivé dítě“Vojtěcha Cepla až po Ivu Brožovou, Ivanu Janů, Vojena Güttlera nebo Pavla Varvařovského, kteří před listopadem 1989 museli tak či onak pracovat jako „dělníci práva“. Navzdory pestré směsici prestiž Ústavního sodu rostla a vrcholu dosáhla v období tzv. opoziční smlouvy, kdy se Václav Klaus s Milošem Zemanem pokusili o ústavní převrat a soud jim v tom zabránil.
Rychetského soud
Ještě před koncem funkčního období tzv. Kesslerova soudu se soudkyní stala další výrazná osobnost Eliška Wagnerová, ale k celkové obměně došlo teprve v roce 2003, kdy se předsedou stal Pavel Rychetský. O vhodnosti jeho kandidatury vzhledem k předchozímu působení v institucích zákonodárné a výkonné moci se tehdy živě polemizovalo, přestože osobní integritu si vzhledem k disidentské minulosti tohoto muže nedovolil zpochybňovat nikdo. Rychetský však okamžitě pochopil, že ÚS vyžaduje zcela jiný přístup k právu, a dokázal se oprostit nejen od pohledu ministra a legislativce, ale také od velmi pochybných představ o ústavním státě, jaké tehdy panovaly a ještě dodnes se občas ozývají v ČSSD.
Druhému, tzv. Rychetského soudu dominovaly především osobnosti znovujmenovaného Holländera a Wagnerové a nejvýznamnějším nálezem je bezesporu kontroverzní případ Melčák z roku 2009, v němž si soud po vzoru německého nebo rakouského ústavního soudu vyhradil právo přezkoumat, zda i samotný ústavní zákon je v souladu s ústavním jádrem definovaným v devátém článku naší ústavy. Přestože dnešní soud tvoří většina soudců jmenovanýchMilošem Zemanem, dosavadní Rychetského předsednictví představuje kontinuitu, ale také vyvolává očekávání, že se tato instituce ani dnes nestane nástrojem politických zájmů nebo předmětem sporů, které by ji dříve či později zničily tak, jak jsme to mohli vidět v Polsku nebo Maďarsku.
Nezávislost i prestiž justice je prvním znakem ústavní demokracie, který se dlouho a pracně buduje, ale o to rychleji a snadněji ho lze zničit. Síla přesvědčivosti ústavních argumentů se neobejde bez všeobecného respektu k vládě práva a soudcům, kteří ji hájí. Prosadit tyto argumenty proti pokušení okleštit všechna práva nebo odporu ke kontrole politické většiny je v dnešním rozhádaném světě stále riskantnější. Dokáží to dnešní a příští soudci, nebo i oni podlehnou všeobecnému a stále většímu pokušení právní stát i ústavní demokracii rozbít?