Já o voze, ty o koze aneb genderová debata
Včerejší Lidové noviny přinesly na první stránce článek V českých učebnicích škrtá genderová policie od Michaely Kabátové a hned vedle něj sloupek Jany Machalické Těhotný člověk. Krásně se na nich ukázaly neduhy, jimiž trpí česká (nejen) genderová debata.
První z nich poznáte podle typického průvodního příznaku: jedna skupina lidí odsuzuje jinou skupinu lidí – v tomto případě feministky – za něco, co nikdy neřekla. Vezměme si zmíněný článek o „škrtání“v učebnicích. Učitelka a odbornice na gender Anna Babanová, již v článku cituje, v učebnicích nic neškrtá. Maximálně změny navrhuje, konečný tvar textu je v kompetenci autora, respektive nakladatelského redaktora. Žádná cenzura se nekoná, žádná „genderová policie“neexistuje. Skandalizujeme proces, který je naprosto nenásilný a demokratický.
Druhý neduh české genderové debaty by se mohl jmenovat jáovozismus-ty- okozismus. Zkrátka já o voze, ty o koze. Přesně v těchto intencích se od začátků odvíjí debata nad básní Maminka od Jiřího Žáčka, umístěnou v některých slabikářích. Žáček v ní píše:
„K čemu jsou holky na světě? / Aby z nich byly maminky, / aby se pěkně usmály / na toho, kdo je malinký.“
Feministky a feministé, ale i lidé, kteří sami sebe takto neoznačují, se ozvali, že jim vadí první dva verše. Dva verše. Nikoli celá báseň, v jejíchž dalších verších se vyzdvihuje mateřská láska a něha. V celé dlouhé debatě jsem nezaznamenala ani jednou, že by feministkám a feministům vadila mateřská láska. Ale už to jede. Jsou to fanatici, kteří snad ani nezažili mateřskou lásku, protože jinak by museli vědět, jak je úžasná. Skutečně žádná feministka ani žádný feminista netvrdí, že když se žena těší na mateřství, je „reakční a zaostalá“– jak jim ve svém včerejším sloupku na titulní straně LN ironicky podsouvá Jana Machalická. „A co když si holky chtějí hrát s panenkami a mladé ženy opravdu chtějí být maminkami a navzdory strážcům genderové čistoty se na to těší, ba dokonce pro některé je to smysl života?“ptá se řečnicky.
Inu, nic. Pokud si dívky chtějí hrát s panenkami, ať si s nimi hrají. Pokud chce být žena matkou, ať jí je. Opakujte prosím po mně: feministkám mateřství nevadí. Feministkám mateřství nevadí. Feministkám mateřství nevadí. Už si to sedlo?
Problém vidí feministky a feministé v tom, že z onoho prvního dvojverší Žáčkovy básně jaksi vyplývá nikoli to, že holčička se může stát matkou, ale že de facto musí. Protože k tomu je přece na světě. Jiné odůvodnění její existence básník nenabízí, zatímco pro kluky má v paralelní básni paletu celkem širokou:
„Páni kluci jsou tu k tomu, / aby svět byl veselý. / Vystartují ráno z domu, / jako když je vystřelí. / Nevydrží chvíli v klidu, / píšou na zeď, kdo co je, / prozkoumají Antarktidu, / promění se v kovboje. / Na potoce staví jezy, / loví lvy a vorvaně, / vymýšlejí vynálezy, / chytí hvězdu do dlaně. / Neleknou se blesku, hromu, / nevadí jim mráz a led. / Páni kluci jsou tu k tomu, / aby se svět točil vpřed.“
Křiklavý příklad z dovozu
„Aby z nich byly maminky“– „Aby se svět točil vpřed“. Bavit se o tom, že podobná dichotomie asi v dětech nepěstuje zrovna zdravé představy, co se týče možností náplně jejich života, je podle JanyMachalické „směšné, absurdní, dílem i fanatické“. A coby příklad toho, kam až nás „absurdní“debaty o genderové korektnosti mohou zavést, používá příklad, o němž ví, že se většinovému Čechovi zalíbí. Třeba nezáměrně, ale pro český diskurz typicky do svého textu vpouští další neduh české genderové debaty: nemáme-li k dispozici dostatečně křiklavý a provokativní příklad z domácího rybníka, půjčíme si ho odjinud. Aby bylo vidět, kam až to může zajít, když společnost feministkám naslouchá víc, než je zdrávo.
„Žádný porodník už napříště nebude smět dámy v očekávání oslovovat jako nastávající maminky, aby se nedotkl transsexuálů,“píše Jana Machalická. „Zřejmě jim bude muset říkat těhotný člověče nebo ještě lépe humanoide.“
Potíž není jen v tom, že příklad pochází z Velké Británie (o čemž autorka mlčí), ale i v tom, v jakém kontextu původně vznikl. Je to součást interního dokumentu Britské lékařské společnosti, v němž doporučuje svým zaměstnancům (tedy ne široké komunitě britských lékařů) určité obměny ve způsobu komunikace. Kromě zmíněného doporučení, že používáním výrazu „těhotný člověk“můžeme (všimněte si, ne „musíme“) vyjít vstříc i intersexuálním mužům a transmužům, kteří mohou otěhotnět, obsahuje směrnice i řadu dalších tipů pro interní komunikaci (například místo výrazu „disabled lifts“– výtahy pro postižené – doporučuje „accessible lifts“– přístupné výtahy).
Ne ne. Česká genderová debata netrpí džihádismem ze strany feministek a feministů. Ale spíš nepřesností, záměrným překrucováním fakt a nedostatkem argumentů ze strany odpůrců genderové rovnosti, skrývaným za líbivou ironií. Dokud tohle nevyléčíme, neposuneme se ani o píď.
Česká genderová debata netrpí džihádismem ze strany feministek a feministů. Ale spíš nepřesností, záměrným překrucováním faktů a nedostatkem argumentů.