Čeština, národní jazyk
Útvary a rozvrstvení českého jazyka ČESKÝ JAZYK 9. TŘÍDA
Bylo to dobré, ale příště zkuste mluvit spisovně! Kolikrát už jste slyšeli ve škole právě tuto větu? Na začátku je dobré si uvědomit, přestože se tomu mnozí z nás brání, že schopnost užívat jazyk správně patří k základním dovednostem všech lidí a je vnímána jako projev kultivovanosti. Byť se řada nejen studentů odvolává na pověstný „jazykový cit“, je to právě on, kdo často selhává. Respektive, pro možnost využívat jazykový cit je třeba mít i dobrý teoretický základ, s nímž se v oblasti spisovnosti a nespisovnosti dnes seznámíte.
Národní jazyk je jazyk příslušníků jednoho národa. V případě češtiny se to týká Čechů, Moravanů a Slezanů. Ne vždy to je však tak jednoduché; existují národy, které mají více národních jazyků (např. Švýcaři), nebo situace, kdy jeden jazyk je národním pro několik národů (např. angličtina).
Spisovná čeština
Spisovná čeština má reprezentativní funkci a měla by být používána na úřadech, ve školách, sdělovacích prostředcích a odborné literatuře. Je to jediná vrstva jazyka, která je kodifikována (tzn. má pravidla, normu; mezi kodifikační příručky patří Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny aj.) a má primárně psanou podobu. Mluvenou podobou spisovné češtiny je čeština hovorová. Zjednodušeně řečeno, jsou slova, která můžeme i při oficiálních příležitostech říct, ale neměli bychom je psát (např. chléb x chleba, mléko x mlíko, děkují x děkujou atd.).
Nespisovná čeština
Nespisovné útvary češtiny slouží k běžnému dorozumívání se a nemají normu. Obecná čeština byla původně středočeským náře- čím, které se postupně rozšířilo do celých Čech a okrajových částí Moravy. Současně s růstem obecné češtiny zanikly původní české nářeční skupiny; dnes se s nimi můžeme setkat jen například v Podkrkonoší (Znáte třeba večerníček Krkonošské pohádky?). Typickým znakem obecnosti je např. záměna é – í/ý ( malé dítě – malý dítě), ý – ej ( dobrý – dobrej) či protetické v- ( okno – vokno).
Naopak na Moravě se dochovaly tři velké nářeční skupiny ( dialekty) – hanácká, moravskoslovenská, lašská (nářečí se tedy vymezují na základě území). Od spisovné češtiny se odlišují, stejně jako obecná čeština, hláskovými a tvaroslovnými změnami ( Dej mouku ze mlýna na vozík. / Dé móku ze mléna na vozék. / Daj múku ze mlýna na vozík. / Daj muku ze mlyna na vozik.).
Jako slang označujeme mluvu lidí, kteří mají společný zájem (fotbalisté, ale třeba i studenti). Patří do něj například slova anglina, jesle, matura, bajle. Tato slova mají usnadnit komunikaci v konkrétní skupině lidí.
Profesní mluvu využívají především lidé se stejnou profesí a vychází hlavně z termínů (lékaři – chíra, slepák, pacoš).
Jako mluva lidí na okraji společnosti je definován argot, u nějž byla cílem nesrozumitelnost slov pro lidi, kteří stojí mimo tyto skupiny. Mluví se např. o zlodějích a narkomanech. Některá argotická slova však vstoupila do obecného povědomí ( fízl, káča, chlupatej, pajzl).
Tak co? Jasnější? Bude už to příště správně?