Měsíc nabídne úplněk i zatmění
Vnoci z pátku na sobotu můžeme na obloze pozorovat tzv. polostínové zatmění. Pro jazykové okénko je to vhodná záminka zastavit se u výrazu MĚSÍC. Některé zprávy upozorňující na tento úkaz ho totiž píšou s počátečním písmenem malým, jiné volí písmeno velké. Podobné rozpaky pisatelů vídáme i u slov z/Země a s/Slunce. Psali byste pozorovat zatmění měsíce/slunce, nebo zatmění Měsíce/Slunce?
Počáteční písmeno by mělo signalizovat, zda je v textu výraz užit pro označení konkrétního astrono- mického tělesa, tj. jako hvězdářský termín (v tomto případě volíme písmeno velké), nebo zda má jiný význam (pak je namístě písmeno malé). S velkým písmenem tedy píšeme např. spojení: planeta Země, magnetické pole Země, hvězda Slunce, erupční aktivita Slunce, Měsíc je přirozená družice Země, oběh Měsíce kolem Země, první let na Měsíc. Sem patří i spojení zatmění Slunce, Měsíce.
Nejde-li o astronomický kontext, píše se písmeno malé, např. kouzelný západ slunce, srpek měsíce se schoval za mraky, na obzoru se objevila země. To platí především o přenesené užití či frazémy: mezi nebem a zemí, nic nového pod sluncem, je to nad slunce jasnější, tváří se jak měsíc na hnoji, koukali na mě, jako bych spadl z měsíce. Slovem měsíc (s malým písmenem) se označuje také typ nebeského tělesa (satelit): Jupiterovy
JAZYKOVÉ OKÉNKO
měsíce, Mars má dva měsíce, největším měsícem Saturnu je Titan.
Rozlišení není vždy tak zřejmé, proto se v některých případech tolerují obě možnosti, např. měl pocit, jako by se nacházel na odvrácené straně m/Měsíce. Jednoznačné naopak je, že malé písmeno mají zdrobněliny ( měsíček, sluníčko, slunko) a také výraz luna. Dnes je hodnocen jako básnický ( rozžatá lampa je jak bledé luny svit), ale ukazuje se, že nachází poměrně hojné uplatnění v textech ezoterické povahy, v nichž je obvykle zapisován s písmenem velkým ( pod vlivem Uranu s Lunou budete silně rozhazovační a ani vás nenapadne se nějak omezovat).
Ještě se alespoň krátce zastavme u vztahu lunárního a kalendářního měsíce. V knize Dědictví řeči se v kapitole o prožívání času dočteme, jak těsně souvisí pojmenování úseků časových jednotek s pozorováním přírodních změn a také že si naši předkové dříve uvědomovali a pojmenovávali úseky delší (měsíc, den) a teprve později kratší (hodina, sekunda).
Označení měsíc pro časové období odpovídající cyklu příslušné oběžnice je praslovanské a vychází z principů ještě starších, než bylo období slovanské jednoty. Podle etymologického slovníku praslovanská podoba skrývá v základu nejspíše indoevropské meh- s významem měřit právě proto, že měsíční cykly sloužily kměření času.