Velryba v hladomorně. A lidé?

Dnes začneme v Norsku, proletíme se nad světovými oceány, zastavíme se v Arktidě a skončíme doma. Ale nebude to veselé cestování.

Pozornost světové veřejnosti se v minulých dnech na chvíli upřela k velrybě, přesněji k vorvaňovci zobatému, který musel být zabit poblíž norského Bergenu, protože trpěl hladem a navíc bolestmi. Měl totiž trávicí trakt úplně ucpaný taškami a lahvemi z plastu, které spolkl v moři.

Plasty se nacházejí také v žaludcích uhynulých delfínů, mořských ptáků buřňáků, želv… Mimochodem, vorvaňovci loví svou potravu až v tříkilometrových hloubkách, což naznačuje, že plastový odpad je už i tam.

EKOPOHLED

A není jediným problémem. Loni popsali výzkumníci v periodiku Scientific Reports, že v tuku kosatek a delfínů v mořích v okolí Evropy našli vysoké koncentrace polychlorovaných bifenylů (PCB) Tyto umělé chemické látky se používaly v elektrických zařízeních, barvách či látkách zpomalujících hoření. V osmdesátých letech byly sice zakázány, ale protože jsou velmi stálé, hromadí se stále v tělech masožravých zvířat, jimž zvyšují riziko nádorů slinivky a jater, poškozují imunitní systém a snižují plodnost.

Vědci je našli také v tělech ledních medvědů. Právě teď publikoval odborný časopis Proceedings of the Royal Society B zprávu, jejíž hlavní autorkou je Viola Pavlová z Biologického centra Akademie věd ČR. Studie ukazuje, že PCB ohrožují plodnost medvědích samců.

A už se dostáváme domů. I my jsme pomáhali dostat PCB do přírody, a tedy nakonec i do moří. Také my produkujeme haldy odpadků, i když plasty od nás se až do moře tolik nedostanou. Zato se plasty z moře dostávají k nám. Mechanickým opotřebováním se tašky a lahve rozdírají na plastové mikročástice, které pronikají do ryb amořských plodů. Když si na nich pak pochutnáváme, dostávají se mikročástice zase do našich těl. Víme, že uvíznou v tkáních, ale zatím nevíme, jestli nám to působí potíže. Jsme na tom podobně, i když (snad?) lépe než ten uhynulý vorvaňovec a lední medvědi.