Pacient umírá. Smíme se rozloučit?
O přítomnosti blízkých v posledních chvílích života rozhodují nemocnice Ty často váhají
PRAHA Přítomnost otce u porodu už se v současnosti považuje za standardní záležitost. Pokud ale někdo ze světa odchází, často u něho být nejbližší nemohou.
Své o tom ví rodina paní Aleny, jíž zemřela babička před dvěma měsíci v jedné z pražských léčeben pro dlouhodobě nemocné: „Lékařka nám řekla: ‚Vaše babička v noci zemře. Rozlučte se.‘“
Vzhledem k tomu, že návštěvní hodiny této LDN jsou od 14 do 18 hodin, museli příbuzní poté odejít. „V takovém stavu nemáte sílu se hádat. Alespoň jsme se domluvili se zdravotní sestrou, aby nám zavolala, až se to stane,“vypráví Alena.
Telefon se smutnou zprávou zazvonil ve tři hodiny ráno. Rodina se ihned vypravila do léčebny a díky benevolenci sestry se mohla s babičkou rozloučit alespoň krátce po její smrti. „Mrzí nás, že jsme nedostali možnost být s ní celou dobu. Bylo to pro nás důležité,“dodává Alena.
Pacient má podle zákona o zdravotních službách právo na přítomnost blízké osoby, pokud je to v souladu s vnitřním řádem ne- mocnice a neruší-li návštěva práci zdravotníků či ostatní pacienty. „Jde tedy o individuální posouzení, které se těžko zobecňuje, a zá- leží také na rozhodnutí vedoucího pracovníka, který může a nemusí tuto návštěvu nebo sdílení nemocničního pokoje povolit,“napsala LN mluvčí ministerstva zdravotnictví Štěpánka Čechová.
Rodina paní Aleny se snažila učinit vše pro to, aby mohla s babičkou zůstat. Za 860 korun na den jí dokonce platila samostatný pokoj. Narazila ale na neochotu.
Jiná zařízení by vůli pomoci měla, bojují ale s prostorem. „Handicapem našeho pracoviště je, že máme pouze vícelůžkové pokoje – v drtivé většině čtyřlůžkové –, tudíž v případě neomezených návštěv musíme brát ohled i na ostatní v pokoji. Takže například nelze zůstat u pacienta přes noc,“napsala Hana Frydrychová z Fakultní nemocnice v Motole.
Podle Ireny Závadové z organizace Cesta domů, která se zabývá péčí o umírající, je v nemocnicích, kde svět opouští většina lidí, leckdy těžké zařídit rodinám soukromí. Nikoli však neřešitelné. „Vyžaduje to akci zdravotníků navíc,“míní.
Lékařka nám řekla: „Vaše babička v noci zemře. Rozlučte se.“
Podle právníka Ondřeje Dostála, který se zaměřuje na zdravotnictví, se toto téma pohybuje na hranici práva a mezilidského slušného chování. „Pokud bychom všechno morální jednání napsali do zákona, stali bychom se totalitní společností,“míní Dostál.
„Jsem přesvědčen, že v naprosté většině LDN je možné, když o to bude na straně managementu zájem, vyjít vstříc rodinám umírajících pacientů. Nemyslím si, že by v takovém objektu nebyl žádný prostor, kde by to šlo vyřešit,“dodává.
To dokazuje i postup pražské Léčebny Vršovice, která s rodinami umírajících pacientů počítá. Návštěvní hodiny zde nejsou přímo určeny. Pokud už jde o umírající pacienty, je podle ředitele léčebny Václava Ptáčka prioritou zařídit, aby netrpěli bolestmi, byli v čistotě a měli klid a soukromí. „Snažíme se maximálně vyjít vstříc potřebám jak samotných klientů, tak požadavkům jejich příbuzných, které u nich necháváme neomezeně dlouho,“sdělil.
Možnost přespání
Pokud rodina chce, může v léčebně i přespat. Většina pokojů je dvoulůžková. „Musíme přitom brát ohledy i na druhého klienta ve stejném pokoji a jeho návštěvy. Zatím se zásadní problémy v takovýchto případech nevyskytly,“dodal Ptáček. Léčebna má podle něho totiž možnost rezervního lůžka na jiném pokoji nebo zástěny.
Podle Ireny Závadové z Cesty domů se dají najít pozitivní příklady i ve větších nemocnicích. Personál pro rodinu vyhledá provizorní prostory nebo právě para- ván, který poskytne dostatek soukromí.
„Zaregistrovali jsme nyní příběh pacienta, kterému už mnoho času nezbývalo. Na oddělení se domluvili a přesunuli ho na jedno- lůžkový pokoj, který byl normálně využíván jako nadstandardní.“Rodina tedy měla možnost se svým příbuzným být. Z praxe podle ní jednoznačně vyplývá, že u dětských pacientů nemocnice vycházejí maximálně vstříc. Právník Dostál ale navíc upozorňuje, že v mnoha případech v nemocnicích neumírají akutní pacienti, ale ti dlouhodobě léčení, jejichž zdravotní stav se průběžně zhoršuje. „Otázka je, jestli by vůbec měli být v akutních nemocnicích a jestli i v nemocnicích následné péče,“dodal Dostál.
Hospicová péče na okraji
Logickým řešením by byla hospicová péče. Na tu přichází řada, pokud u pacientů lékaři vyčerpali všechny možnosti léčby. Tento typ takzvané paliativní péče může probíhat i v domácím prostředí.
„Paliativní tým přichází do domácího prostředí pacienta, je k dispozici jedna osoba (převážně člen rodiny), která je nepřetržitě s nemocným a komunikuje s nemocničním paliativním týmem, který v případě změny zdravotního stavu přivolá,“vysvětlila mluvčí zdravotnického resortu Čechová. Podle ministerstva navíc dochází k velkému rozvoji této formy péče.
„V tomto ohledu je Česko hodně pozadu, i když se nyní věci trochu mění,“komentuje aktuální stav Závadová z organizace Cesta domů.
Podle ministra zdravotnictví Miloslava Ludvíka (ČSSD) je v tuzemsku asi 25 poskytovatelů tohoto typu péče. Zhruba polovina z nich má i vlastní lůžkové zařízení. V některých oblastech ale péče chybí.
Prezident Miloš Zeman proto uložil ministru Ludvíkovi, aby prosadil zákon o hospicové péči. S tím ale Závadová nesouhlasí. Podle ní by se měla přednostně vyřešit péče o umírající v nemocnicích, kterých je většina.