Pozapomenutá revoluce

Píše se rok 2017 a kolem 7. listopadu se jistě bude hodně psát o tom, že uplynulo sto let od říjnové revoluce v Rusku. Ale já chci psát o únorové revoluci v Rusku, která byla poněkud odsunutá do stínu, ačkoli právě ta svrhla cara a změnila staleté ruské pořádky. Nevedla ji žádná odhodlaná strana, která věděla, co chce, byl to výbuch spontánní nespokojenosti lidu – dělníků, chcete-li. Nespokojenost byla pochopitelná: byla zima, nebylo moc čím topit a nedalo se koupit skoro nic k jídlu. Ženy stávaly celé noci ve frontě na chleba, a pak se ráno dozvídaly, že se ten den chleba prodávat prostě nebude. Už několik let trvala válka, kterou obyčejní lidé nechápali, ti jen viděli, jak jejich synové odcházejí do války a nevracejí se. Když petrohradské úřady 19. února oznámily, že bude

Pondělí Neff zaveden přídělový systém, davy vyšly do ulic. Ono se také trochu oteplilo. Ukázalo se, že si policie se situací nedokáže poradit, ačkoli potlačovala demonstrace značně krutě, a když proti demonstrujícím nastoupila armáda, začali vojáci postupně přecházet na stranu vzbouřenců.

Po týdnu se lidové povstání rozrostlo do neúnosné šířky: 25. února bylo v ulicích Petrohradu na 200 000 lidí, přestaly vycházet noviny a fakticky vypukla generální stávka. Zároveň demonstrující začali provolávat nová hesla: už to nebylo „Chceme chleba!“, ale „Pryč s válkou!“, „Pryč se samoděržavím!“. A to ještě v lednu Lenin v exilu psal, že se jeho generace zřejmě revoluce nedočká – ale ta přesto jednou přijde, neb je taková historická zákonitost. Davy rychle přišly na to, že policie ani

Úterý Putna

Středa Baldýnský armáda nedokážou ochránit obchody, a tak je rabovaly a demonstranti si brali, na co přišli, ale především alkohol a jídlo.

Politických vůdců, kteří by se postavili revoluci do čela, ovšem bylo poskrovnu, ti, kteří vůdcovské schopnosti měli, byli buď v exilu, nebo ve vyhnanství. Přesto se v Tauridském paláci, kde sídlila duma, tj. ruský parlament, podařilo sestavit sovět dělnických a vojenských zástupců. Dělníků v něm sice mnoho nebylo, ale přece jen to bylo jakési těleso, které mohlo vyjednávat o převzetí moci. A nastala zvláštní situace – v jednom křídle paláce sídlila duma, ve druhém sovět, a navzájem si posílaly vzkazy.

A co mezitím dělal car Mikuláš II., kterému šlo o trůn? Odmítal vzít situaci na vědomí. Když mu předseda dumy 27. února ráno po-

Čtvrtek Rejžek slal zoufalý telegram, že nepodnikne-li nějaké rozhodné kroky, bude zítra pozdě, komentoval to car, že ho „ten tlusťoch zase otravuje“. A 2. března se vzdal trůnu. Mezitím se už obě křídla Tauridského paláce dokázala dohodnout, že Sovět bude podporovat domluvenou prozatímní vládu, která měla Rusku vládnout místo cara z Boží milosti. A že vláda vyhoví devíti podmínkám, jež si Sovět stanovil: první byla amnestie pro politické vězně, druhá zaručovala úplnou svobodu slova. Rusko se stalo nejsvobodnější zemí na světě, napsal Lenin. Na několik měsíců. PETRUŠKA ŠUSTROVÁ

Pátek Šustrová Sobota Hanák