Voliči hledají suverény
Magnáti, kteří se bez okolků chápou moci, představují soumrak politických prostředníků
Vzápětí poté, co Donald Trump vyhrál americké prezidentské volby, přišla otázka proč. Proč zrovna on, arogantní miliardář s nutkáním všechno pozlatit a sáhnout na každý zadek v sukni, získal rozhodující hlasy ponížených a přehlížených obyvatel zrezivělé a buranské (ve střední Evropě by se řeklo zemité) části Ameriky, kterou lidé z obou pobřeží znají jen z ptačího pohledu skrz okénko boeingu a z temných kriminálních seriálů HBO.
Podle profesora Yale University Davida Bromwiche nabídl „nejvěrohodnější vysvětlení všeobecného obratu doprava – je spousta lidí, kteří dvakrát volili Obamu, a pak Trumpa – italský právní teoretik Ugo Matei. Podle jeho názoru má Trump hodně společného s Berlusconim, přičemž v obou případech je jejich obliba podložena víc lidovým cynismem než naivitou. Voliči došli k závěru, že velké banky spolu s investičními společnostmi jako Goldman Sachs a nadnárodní společnosti jsou stejně svrchované a mocné jako státy a v některých případech i mocnější. Tím, že udělili miliardáři tak neobyčejnou moc, se voliči obrátili přímo k relevantnímu nositeli moci a odstranili prostředníka – politika.“(London Review of Books, 16. 2. 2017.)
Politika jako služba. Nikoliv však služba lidem
Akademikův pohled je pohled sice jen o trochu méně cynický než ten lidový, avšak nelze mu upřít velkou míru realismu: možná že právě toto je ta pravá reálpolitika dneška. Volba miliardářů, kteří si říkají o moc přímo, kteří se obejdou bez politických prostředníků, a voliči jim ji dají. Není to jen Trump a Berlusconi, ale když zabrousíme dál na východ a přibereme i stamilionáře, také Petro Porošenko a Andrejové Kiska i Babiš nebo čerstvý adept prezidentství Michal Horáček.
Je to dobře, nebo špatně? Tradiční pohled ani tzv. selský rozum moc nepomůžou. Není málo lidí, kteří tvrdí, že na nejvyšších příčlích politiky by měli hřadovat jen opravdu bohatí lidé, protože nebudou mít cukání se v ní obohacovat na úkor spo- lečnosti. Jenomže moderní bohatství je závislé na spoustě faktorů a neobejde se bez prosazování vlastních zájmů.
Pokus v podobě legislativy upravující střet právě těchto zájmů příliš funkční není, a ani rouška v podobě svěřenckých fondů od něj vlastníka opravdu neoddělí. (Fungovalo by to snad, kdyby politik miliardář všechno vrazil do vzácných poštovních známek; tolik modrých mauriciů, aby to problém vyřešilo, však na světě není.) Navíc mnohdy uplatňování zákonů o střetu zájmů brzdí i politici nemiliardáři, kteří se právě prostřednictvím politiky teprve chtějí stát alespoň stamilionáři.
Klíčovým momentem je právě proto stále častější a zřetelnější role politika prostředníka, která je na hony vzdálena politickému ideálu, jak jej definoval třeba britský politik a filozof Edmund Burke, nebo který je po desáté večer k vidění na ČT2 v dánském seriálu Vláda v postavě premiérky Birgitte Nyborgové. Politici se dnes čím dál častěji chovají jako prostředníci prosazující zájmy skutečných suverénů.
Dovolím si jednu ilustrační příhodu: krátce poté, co se Andrej Babiš stal vicepremiérem a ministrem financí, jsem se setkal s jedním českým miliardářem a položil mu konverzačně naivní otázku, proč že to ten člověk dělá. Miliardář pobaveně řekl, že Andrej už měl dost toho, že se vždycky s politiky domluvil, ti mu něco slíbili, pak to nedodali, a tak se rozhodl, že si to musí zařídit sám. Nevím, jestli to měl přímo od pramene, nebo jestli si to jen myslel. Když jsem pak Andreje Babiše slyšel, jak ve sněmovně říká, že tam nechtěl, že to oni (rozuměj politici) si ho stvořili, nemohl jsem si na to nevzpomenout.
Podnikatelé a prostředníci
Lord Voldermort české politiky, Roman Janoušek, o sobě kdysi řekl, že je politický podnikatel. Nevyslovenou součástí tohoto sdělení bylo, že ke svému podnikání potřeboval politické prostředníky. V jeho případě to byl kdysi slibný adiktolog Pavel Bém. Političtí prostředníci politických podnikatelů však fungují napříč politickým spektrem: nalevo ČEZký Milan Urban (ČSSD), napravo Rittigův Petr Bendl (ODS), s kauzou privatizace OKD si smočil Bohuslav Sobotka, za gripeny bodoval Miroslav Kalousek… V čele pelotonu těchto prostředníků je momentálně tragikomický ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek, který předstírá, že hájí zájmy občanů, a nikoli mobilních operátorů, jen velmi vlažně.
Pokud politici nepřestanou fungovat jako prostředníci, některým se sice povede zbohatnout, politika však ztratí smysl. Pak bude lepší neutrácet za volby, vrátit se ke kořenům, a jako za časů kněžny Libuše vypravit poselstvo ke skutečnému suverénovi. Mám návrh: vystoupilo by z metra na stanici Dejvická, odkud je to do centrály společnosti PPF jen pár kroků. Tam by požádali nejbohatšího a nejmocnějšího Čecha Petra Kellnera, aby po vzoru Přemysla Oráče zaklapl víko notebooku a ujal se vlády. Jako první edikt by mohl stanovit celostátní a neměnný měsíční paušál za mobilní služby a zároveň všem, kdo na to nebudou mít, nabídnout půjčku s výhodnou sazbou RPSN.