Máme extrémní toleranci vůči chlastu
Říká ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík a usiluje o změnu celospolečenského postoje ke konzumaci alkoholu
To jste vzal kde, že jsem neuspěl?
Ne, my připravujeme koncepční materiál do vlády, který předložím. Když se v letech 1991–92 kalkulovalo zdravotní pojištění, byly tam mzdy, léky, odpisy zdravotnické techniky, zdravotnické prostředky. Ale nebyly tam stavební odpisy. Až do roku 2003 stát vlastnil všechny nemocnice v zemi, a tak je logické, že tohle měl hradit státní rozpočet. A pak se na to zapomnělo. Výsledek je, že máme jedny ze stavebně nejzanedbanějších areálů nemocnic.
A tohle opatření by mělo zjednat nápravu. Potřebujeme část z daně za nezdravý životní styl (alkohol a tabák) převést někam, kde by sloužila k tomu, k čemu byla původně určena. Tak z toho uloupněme další procento. S tím problém nemám. Říkám, jen houšť a větší kapky, prevence rozhodně smysl má.
Tohle je tak strašné zlo! Myslím, že problémem české společnosti je extrémní míra tolerance vůči těmhle věcem. V Senátu jsem použil rustikální výraz, že máme „extrémní míru tolerance vůči chlastu“. Nezapomenutelný pro mne je jeden rozhlasový moderátor, který říká: Tak co, zachlastáme? Místo aby naše celebrity bojovaly proti pití, naopak se ukazují, jak se sejdou v baru a dají si skleničku.
Na pana prezidenta jsem v tomto směru již mnohokrát apeloval. Vezměme to obecně, tolerance je v Česku extrémně vysoká. A je to špatně.
Jdeme vždycky ode zdi ke zdi. Před revolucí se tu vše regulovalo, po revoluci se řeklo, nic se nereguluje, demokracie je bezbřehá. Lidi mají pocit, že je jim vše dovoleno... Ale není, protože se pohybují v nějakých společenských dimenzích. Metanolová aféra jenom ukázala, kde všude, pro mne až překvapivě, je normální přes den pít tvrdý alkohol.
Máte pravdu, lékaři jsou svým způsobem celebrity, takže by měli jít příkladem. Nechci tvrdit, že by se měl alkohol zakázat, provází lidstvo dějinami. Z mého pohledu ten, kdo pije během dne, je divný. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale během dne, když jste v práci, je normální nepít. Je normální nepřivádět se do bezvědomí jakoukoli látkou. Notabene alkoholem.
Tohle není politické téma, ale celonárodní. Není pravicové, levicové nebo středové. To se týká všech lidí.
Leoš Heger se takto svého času vymezoval. Myslím si ale, že je to povinnost každého ministra zdravotnictví. Ministr má být propagátorem zdravého životního stylu. Zrovna zdravotnictví budeme ještě předělávat. Určitě se chceme věnovat nedostatku lékařů v regionech – máme velmi nerovnoměrně rozložené lékaře. Chceme též redukovat neskutečně dlouhé čekací doby, které se někde – předpisy nepředpisy – objevují. A pak si tam chci dát ještě jedno překvapení, ale to bude až na sjezdu.
To není mantra, to je legitimní politická otázka, kde peníze vzít. Buď spoluúčastí pacientů – a já tvrdím, že dneska lidi peníze nemají –, nebo od státu. Opakuji, je to legitimní politická otázka – jedno řešení má levice, jedno pravice –, a je třeba se k ní postavit. Nejde o mantru, já trvám na tom, že peníze do zdravotnictví určitě přijítmusejí a ta otázka zní jen odkud. Já říkám: jací lidé, kdo těch šest miliard utrácí? Je to ta skupina obyvatel, která další zdroje nemá? Já si myslím, že tahle skupina sem nepatří.
Já ty zkušenosti mám taky, vím, jak probíhají provozy v lékárně. Ale musíme mluvit omnožině deset a půl milionu obyvatel. Čtyřicet procent domácností nezaplatí jednorázový výdaj ve výši pět tisíc korun.
Copak zdravotní pojišťovně, tohle má hlavně kontrolovat příslušný krajský úřad, v Praze magistrát. To je jejich kompetence, my jako ministerstvo můžeme kontrolovat, jakým způsobem dodržují vyhlášku, jakým způsobem platí (pojišťovny) za zdravotní péči. Tohle je přesně otázka registrujícího krajského úřadu.
Nechci se tvářit, že jsem o tom neslyšel, že lékaři vybírají. My jako ministerstvo říkáme: nemusíte platit. Opravdu nemusíte, milí pacienti, tyhle poplatky jsou podle našeho názoru vybírány v rozporu se zákonem.
Tomu zcela rozumím, tohle je jedna z věcí, do které se musíme opřít. Tvůrcem sítě je historicky pojišťovna a dnes vidíme výsledky: v okolí velkých nemocnic ve velkých městech máme přecpáno ambulantními specialisty, a v regionech nejsou. Jakým způsobem, krucinál, pojišťovna tu síť tvoří?
Já tu bohužel mám vymezenou krátkou dobu, ale přemýšlím, jakým způsobem to zdůraznit v úhradové vyhlášce. Proč pojišťovny povolují tak hustou síť ve velkých městech a proč se nesnaží smluvní politikou posilovat venkov?
Podle mě jsou disponibilní zdroje dnes spíš u státu než u lidí. Nejde vůbec o podíl na HDP, jde o to, jak efektivně jsou peníze využity. Spojené státy s jejich 14 procenty HDP vydávanými na zdravotnictví nemohou být vzorem. V Británii systém též moc nefunguje a mají daleko vyšší procento. Systém, který tu máme, je rakousko-německý. Z toho důvodu se musíme srovnávat s Rakouskem a Německem. A to běžně české zdravotnictví dělá, a protože je nejchudší, musí být nejefektivnější.
Zdroj u lidí bude dobrý v té chvíli, až bude podíl platů alespoň odpovídat podílu platů na HDP v Německu a Rakousku. A to v současnosti neodpovídá.
Stačí, aby to byl podíl na HDP, platy tvoří v Německu daleko větší podíl na HDP. Jde o to, jaký podíl HDP proteče přes ty platy, abyste z toho teoreticky mohl brát na zdravotnictví. Až budeme mít čtyřnásobné platy, pak se o tom pojďme bavit.
To je velmi šikovně položená otázka, ale otázka pražského lídra ještě vyřešena není. Na toto mě nechytíte. (smích)
Nedostatek lékařů v regionech i dlouhé čekací doby u zákroků chtějí ve svém volebním programu řešit sociální demokraté, ministr a šéf pražské ČSSD však zatím sám neví, zda by chtěl v ministerském křesle zůstat.
Toto je otázka, na kterou teď neumím odpovědět tak, abych si za takovou odpovědí mohl stát. Pro mě je dost velkým překvapením, jak málo času trávím v této pracovně. Je to neustálý kolotoč mezi sněmovnou, Senátem, vládou a ministerstvem.
Nebudu ani delegátem sjezdu, zbytečně bych zabíral místo. Ministři jedou na sjezd automaticky. Jsem ministrem zdravotnictví a šéfem pražské sociální demokracie, takže si myslím, že jsem tak akorát na svých možnostech.
Loňské krajské a senátní volby se sociálním demokratům nepovedly. Trend předvolebních preferencí je sestupný. Pohledem na krajské nominace to však nevypadá, že by straníci volali po větších změnách. Chybí ČSSD kritičtější sebereflexe?
Vždyť na místopředsedy kandidují Petr Dolínek a Jan Birke, to není málo nové krve. (smích) Mě se moc na vrcholovou politiku ČSSD neptejte. Nepomýšlím nyní na vedení strany, nemám takové myšlenky.
Je pravda, že v ČSSD jsem od roku 1990. Z vlády jsem co do stranické legitimace ČSSD služebně asi nejstarší, zažil jsem ve straně všechno. Na začátku 90. let jsme byli označováni za stranu velkých měst. Tehdy nás dokonce i v Lidových novinách označili za Stranu slušných lidí.
Na to se obtížně odpovídá. Bohuslav Sobotka měl donedávna představu, že z ČSSD vybuduje moderní, progresivistickou stranu. Značná část členské základny, dokonce i té voličské, to tak nevnímala. Takže si myslím, že otočka ke konzervativnějšímu směru a našim tradičním voličům je správná.
Musíme oslovit tradiční základnu – to jsou zaměstnanci. Těch tu jsou zhruba čtyři miliony. Nejméně tři miliony z nich nás musejí zajímat. Od těch, co berou minimum, po ty, co berou 75 procent průměru. Druhou skupinou jsou senioři. Přechod do důchodu je takový finanční zlom, který je až děsivý. Sociální demokracie, která by toto neříkala, by byla šílená.
S Andrejem Babišem jsem tváří v tvář hovořil asi dvakrát v životě. Neznáme se. Je to ale možná otázka lidské chemie. Máme vystudovanou stejnou školu, máme podobné životní zkušenosti byznysového charakteru. Sváťa Němeček byl doktor, asi tam ta chemie chyběla. Na jednání, jaké člověk zažívá s Andrejem Babišem, jsem zvyklý. Když nám jde o věc, názory se mohou potkat ve výsledku.
Prý se nemá nikdy říkat „bez komentáře“, tentokrát bych to ale použil. Nesnažte se ze mě něco vyrazit, sorry jako. (smích) Mluvit by měl každý s každým. Ono tomu tak ale ve skutečnosti často i je. Na veřejnosti se často tváří jako nesmiřitelní rivalové, v parlamentu se ale spolu baví.