Národní kultura nezemře

Postmajoritní společnosti lze možná některé podněty našich tradic naplno rozvinout až na světoobčanské rovině

ghett, čímž drobí společnost na nekomunikující enklávy. Slovo multi, zdůrazňující mnohost kultur, proto nahrazují slovem inter, zdůrazňujícím dialog skupin.

Rozdíly mohou částečně souviset s východisky v odlišných akademických disciplínách. Zatímco multikulturalismus je doma především v oblasti morální a politické filozofie, například v teorii spravedlnosti, zabývající se kromě jiného otázkami práv menšin, interkulturalisté se často opírají o poznatky sociální psychologie, kupříkladu o Allportovu teorii z padesátých let 20. století, podle níž lze úspěšně bojovat se strachem z cizího a neznámého setkáváním tváří v tvář.

Obhájci multikulturalismu mohou oprávněně namítat, že význam dialogu a obecně integračních politik byl v multikulturalistických teoriích zohledňován od počátku – koneckonců, to, co interkulturalisté prosazují, u nás běžně dělají multikulturní centra (bohužel málo). Oba směry sdílejí některé klíčové teze, především pojetí kulturní pestrosti jako něčeho obohacujícího, a bojují proti společným nepřátelům, především xenofobii, rasismu a nacionalismu. Je proto třeba je vnímat spíše jako se doplňující než vylučující.

Zajímavý postřeh přidává kanadský teoretik Will Kymlicka. Podle něho lze v posledních letech pozorovat ve výrocích politiků i oficiálních dokumentech razantní odklon od multikulturalismu a příklon k interkulturalismu. Podíváme-li se však na takzvaný index multikulturních politik v zemích Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), který zachycuje třeba přítomnost multikulturní výchovy ve školách nebo ukotvení menšinových práv v legislativě, žádný pokles není vidět, spíše naopak. Smyslem interkulturalismu je podle Kymlicky především změna rétoriky v reakci na zdémonizování multikulturalismu krajní pravicí. Určitá opatření, která část obyvatel odmítá, se mají prosadit pod jiným názvem.

Bezmocné většiny

Máme-li pochopit nepopularitu multikulturalismu, musíme ji dát do širšího histo- rického kontextu. Moderní západní společnosti, k nimž se dnes víceméně řadí i česká, mívaly poměrně stabilní sociální strukturu, opírající se o jasně danou většinu, a to nejen početní, ale i reprezentativní – vyjadřující, čím ona společnost je a jak sama sobě rozumí.

Existence této reprezentativní většiny měla dvě navzájem se posilující podmínky – horizontální, spočívající v národních státech, jež vymezovaly, co je uvnitř a co zůstává vně dané společnosti, a vertikální, spočívající v třídních a dalších nerovnostech definujících, kdo je nahoře, kdo dole a především kdo uprostřed.

Těžištěm se v této struktuře stala mohutná střední třída. Reprezentovala historický kompromis práce a kapitálu, spjatý také s příslušností dělníků a jejich zaměstnavatelů k témuž národu. Status středních vrstev byl natolik silný, že mohly vydržet i částečný rozklad tradičních vazeb, například v podobě ženské emancipace a rozvoje individualismu. Dnes však čelíme důsledkům procesů, které nevratně otřásly oběma zmíněnými podmínkami.

Naše společnosti už nemají jednoznačné uvnitř a venku, našimi těly i myšlením

Multiculturalism and Interculturalism: Debating the Dividing Lines (česky dosud nevyšlo)

AUTOŘI: Nasar Meer, Tariq Modood, Ricard Zapata-Barrero (eds.) VYDAL: Edinburgh University Press 2016 ROZSAH: 304 stran proudí globální toky amy zase v nich. Odpoutaný kapitalismus zároveň proměnil království rostoucí střední třídy v oblast rostoucí ekonomické nejistoty. Reprezentativní většina se vytrácí – z globálního hlediska jsme všichni menšinou a národní hranice, v nichž jsme mohli patřit aspoň k relativní většině, jsou čím dál děravější. Žijeme v postmajoritní společnosti.

Těm, kdo obstojí v globální ekonomické soutěži, to může být jedno, mohou z toho spíše těžit a ostatním zamávat. Ti méně perspektivní, přicházející o dosavadní jistoty, se zoufale snaží získat nazpět ztracenou příslušnost k reprezentativní většině. A na pomoc jim spěchají noví populisté a doslova inscenují někdejší hranice mezi vnějším a vnitřním.

Dramatizují odlišnost přistěhovalců a jejich údajnou neslučitelnost s majoritní kulturou a zároveň vytvářejí iluzorní světy, v nichž vylučují z národa každého, kdo neodpovídá jejich definicím. Zůstanou jen ti, kdo vidí svět stejně, a proto se mohou cítit jako jasná většina „normálních lidí“. Uzavírání se do takových bublin však dělá ze zúčastněných jen čím dál menší menšiny, čímž se prohlubuje jejich bezmoc.

Rozštěpení

Ve vztahu k menšinám a přistěhovalcům se často hovoří o problematické integraci, jako by příčinou potíží byli samotní lidé, údajně neslučitelní s naší kulturou. Integrovat ale neznamená přizpůsobit nové starému, ale obnovovat, rekonstruovat. Jde o proces, jímž neustále musí procházet každá společnost reagující na změnu.

Opakem integrace je společenské stárnutí – nikoli ve smyslu demografickém, ale rozpadání sociální soudržnosti. To nejprve postihne ty nejzranitelnější, jako jsou příslušníci menšin a přistěhovalci. Odtud pochází vděčně přijímané zdání, že „multikulturalismus selhal“– údajné selhání je ale jen příznakem, nikoli příčinou. Ve skutečnosti selhává integrovanost západních společností jako takových. Rozštěpení demonstrované brexi- tem, americkými volbami i našimi oslavami 17. listopadu jsou dokladem dezintegrace, která prostupuje celou severoatlantickou civilizací.

Teprve v této situaci rozkladu a vzájemného odcizení se odlišné kultury jeví neslučitelné a jedna pro druhou cizí. Jako by to byly pevné a jasně oddělené bloky. Kultury se ale spíš podobají hustým tekutinám, jež se různě slévají a mísí. Někdy jsou z toho exploze či zatvrdlé strusky, jindy nové, fascinující směsi – záleží na mnoha okolnostech, z nichž tou nejdůležitější jsme my sami. Každá tradice je v prvé řadě záznamem tvořivých kolektivních reakcí na historické výzvy, přičemž žádný výtvor by neměl požívat větší úctu než jeho tvůrce – to by se z respektu stalo modlářství.

Různé roviny téhož

Regály obchodů jsou přeplněné zbožím a naše životy podléhají zbožnímu fetišismu, kdy skrze produkty nevidíme ty, kdo je svou prací vytvořili. Tak se i kulturní mnohost může stát fetišem a zakrýt samotnou schopnost člověka tvořit kulturu. Na první pohled žijeme v kulturním nadbytku, jsme přece multikulturní společnost. Navzdory tomu se nám kultury spíš nedostává.

Kultura má především vybavovat jednotlivce schopností rozumět světu kolem sebe. Naše dosavadní mentální výbava je ale svázána především s érou národních států, zatímco současnost si stále více žádá schopnostmyslet a jednat kosmopolitně – světoobčansky. Ve snaze popřít tuto skutečnost si mnozí berou kulturu jako rukojmí – toto je naše země, a jestli sem pustíte ty barbary, tato kultura zemře! Nezemře.

Globální a národní nejsou protiklady, spíš různé roviny téhož – překonat národní horizont neznamená národní kulturu odhodit, ale tvořivě v ní hledat podněty pro novou situaci. Možná zjistíme, že teprve na světoobčanské rovině lze některé podněty našich tradic naplno rozvinout. Koneckonců, u počátků české státnosti asistovali dva křesťanští kosmopolité řeckého původu, jedna z krizí této státnosti učinila z budoucího „učitele národů“uprchlíka a u zrodu Československa, řízeného ze zahraničí, stál muž, který jako smysl českých dějin identifikoval spění k celosvětové demokratické revoluci.

Skutečná integrace

Současná politika visegrádských zemí je typická zásadou „raději pošleme peníze, než abychom přijali uprchlíka“. Země, které však odmítají rozvíjet kosmo-politické praktiky, mezi něž patří starost o uprchlíky a integrace lidí z odlišných kultur, se odsuzují do pozice zemí druhé kategorie, odkud ti nejzajímavější lidé budou často odcházet jinam. Největší ztráty ale nebudou ekonomické ani kulturní, ale politické.

V dnešní situaci rozkladu a odcizení se odlišné kultury jeví neslučitelné a jedna pro druhou cizí. Jako by to byly pevné a jasně oddělené bloky. Spíše se však podobají hustým tekutinám, jež se různě slévají a mísí.

Tato politická kultura potřebuje empatii a blízkost, proto jí nesvědčí zdi. Zeď samotná se totiž snadno proměňuje v důkaz toho, že ti na druhé straně jsou naprosto nelidští – jinak by přece kvůli nim nevyrostla ta zeď! Současně však stojí liberální demokracie na prožitku oddělení či přímo odcizení, jež například v reportáži Novinek.cz 2. listopadu loňského roku demonstruje jeden obránce české kultury, který před soudem ohledně práv dívky údajně vyloučené ze školy za nošení hidžábu vykřikuje: „Mně jako Čecha to (nošení šátku) uráží!“

Teprve když zástupce menšiny může proti domnělé kulturní většině obrátit její Ústavu, začíná skutečná integrace. Teprve ve zkušenosti oné „urážky“, teprve v prožitku této mezery, narušující navyklé spojení mezi pravdou a názorem většiny, se mohou kultury stát rovnými a v takto vytvořeném prostoru se mohou jejich příslušníci setkávat, aby na základě mnohosti kultur vytvářeli společnou kulturu mnohosti.

Autor je vysokoškolský pedagog