Uprchlíky dohnal všední den

Reportážní zpráva z Německa: ti, kteří do země nedávno přibyli, narážejí na různá úskalí. A Němci již poznali teror IS

Ještě před teroristickým útokem na vánoční trh v Berlíně jsem jela vlakem z Německa do Prahy. Sotva jsem v Mannheimu vstoupila do dámského oddělení lehátkového vozu z Curychu, začala má spolucestující celá rozlícená chrlit nadávky na uprchlíky. Důvod? Muž uprchlického vzezření před chvílí vrazil do dveří kupé. Když vykřikla „raus“, zase je zavřel a ztratil se v chodbičce. „Was haben die hier zu suchen,“začala německy, a když zjistila, že jsem také Češka, přešla do společnémateřštiny. „Takovej chlap nevychovanej, co tady má co dělat a čučet do dveří, stejně jsou to všechno islamisti a brzy nám půjdou po krku,“rozčilovala se, zatímco jsem se ukládala na druhém lehátku.

Ráno v Drážďanech pokračovala: „Analfabeti to jsou, nic neumějí, pracovat se jim nechce, ale znásilňovat ženy, to jo, my je budem živit a oni nám tady zavádět islám.“Odporovat bylo zbytečné. A k tomu se jako na zavolanou u dveří oddělení objevil starší muž a tiše tázavě řekl: „Ein Euro?“– „Raus!“vykřikla má spolucestující. „Vidíte, to jsou oni, žebrat, krást,“řekla a znělo to, jako by se zaradovala, že má v ruce důkaz. Jela z Davosu, kde pracuje, do Ústí nad Labem, a pohybovala se tak mezi dvěma místy, kde se s uprchlíky – jinde než právě teď ve vlaku – sotva setkala. Bezděčně tím znovu potvrdila, co známe i odjinud: největší odpor vůči utečencům panuje tam, kde žádní nejsou.

Když v Ústí vystoupila, řekl mi stevard, že v noci vagonem uprchlíci skutečně často procházejí. Jeden z nich po něm jednou chtěl něco k snídani, a když platil, vytáhl z kapsy tlustý balík pětistovkových bankovek. „Muselo to být dobrých deset tisíc eur – a to má být uprchlík?“

Dvojí neznalost

V přijímacím středisku pro uprchlíky v sárském Lebachu mne o několik dní později přivedli na trochu jinou interpretaci zážitků z vlaku. Podle rozdělovacího königsteinského klíče jsou noví uprchlíci po zjištění identity často vybaveni jízdenkou na vlak do jiného střediska, kde je pro ně místo. Může se tak stát, že některý v noci vstoupí i do lůžkového nebo lehátkového vozu, protože nápisu na vagonu nerozumí. V Děčíně se do nich ostatně vždycky nahrnou školáci a ti přitom česky umí. A pokud jde o onen tlustý svazek bankovek? Na nebezpečnou uprchlickou cestu rodiny vysílají často svého nejzdatnějšího člena, i proto je mezi uprchlíky tolik mladých mužů. Ten má vysondovat možnosti existence pro ostatní, a proto jej příbuzní vybaví všemi finančními prostředky, které mají k dispozici. Ale připusťme, že původ peněz mohl být i jiný.

V takových situacích jako ve vlaku se spolu vlastně setkává dvojí neznalost: ta uprchlíkova, když nezná poměry a pravidla v zemi, do níž se shodou řady náhod dostal. A neznalost zvyků a pořádků v zemi, odkud uprchlík přišel, u domácích, umocněná ještě ztíženou možností dorozumění, z níž rychle roste vzájemná nedůvěra a strach.

K nedorozuměním může ovšem docházet i mezi lidmi stejné kultury a jazyka. Američtí vojáci, kteří byli v rámci pří- prav na vylodění v roce 1944 přeloženi na základny v Anglii, si při tanečních zábavách vykládali polibek své partnerky na tvář jako výzvu k erotickým hrátkám, pro Angličanky to ale bylo obvyklé nevinné gesto rozloučení s tanečním partnerem. Chvíli trvalo, než se to vysvětlilo.

Po roce v Lebachu

„Uprchlická špička z léta a podzimu 2015 se nám teď přesunula do pracovní špičky ve správě,“směje se vedoucí Sárského zemského správního úřadu Christof Hoffmann, který tehdy řídil středisko v Lebachu. „Teď je třeba zpracovat všechny žádosti o azyl, bylo jich v loňském roce u nás víc než deset tisíc, a rozmístit ty, kteří mají pobyt povolen, i když jejich žádost o azyl ještě není vyřízena. Někteří azylanti se zase musejí vracet na místa, kde se registrovali poprvé, a k nám se zase vracejí ti, kteří se poprvé registrovali u nás. Ti, kdo teď proto musejí Lebach opustit, by raději zůstali tady, kde si zvykli, a jsou zklamaní, když jim nemůžeme vyjít vstříc. A je tu i rozhodnutí o povinnosti tři roky zůstat na místě, kam byli přiděleni, aby se tím zabránilo kumulaci utečenců ve velkých městech a nevytvářely se paralelní společnosti, v nichž lidé z jedné země zůstávají jen mezi sebou, čímž se proces integrace blokuje. Pro integraci jsou vůbec vhodnější obce nebo malá města, kde se lidé vzájemně znají, situace je tu pro obě strany přehledná a pomoc přichází rychleji než v anonymitě velkoměsta. V něm je ovšem možné se snadněji ztratit, vyhnout kontrole, a proto mnozí uprchlíci směřují do velko- měst, kde je i víc pracovních příležitostí. Uprchlická krize ještě není překonána, ale zvládáme ji,“říká na závěr našeho rozhovoru Christof Hoffmann. „K tomu ovšem přispělo i uzavření cesty přes Balkán,“dodává a v jeho hlase je cítit, že představa, že se tím jinde situace uprchlíků zhoršila, mu není právě příjemná.

Z pěti provizorních hal pro hromadné ubytování, které byly v době vrcholící uprchlické krize předloni v létě v prostorách lebašského přijímacího střediska postaveny, zbyla jen jedna, určená k dennímu pobytu uprchlíků. Ale uprostřed sídliště se zároveň staví nový, komornější objekt s apartmány a širokou pavlačí. Lebašský areál šedesáti dvouposchoďových domů s bytovými jednotkami, vystavěný v roce 1958 pro přechodný pobyt pozdních poválečných přesídlenců a sloužící později všem, kteří museli opustit své domovy, byl dimenzován pro přibližně dvanáct set lidí. Během roku 2015 jejich počet postupně stoupal, až jich zde byly až čtyři tisíce. V následujícím roce se pak jejich počet postupně stabilizoval ve stavu, který zařízení může bez problémů pojmout.

Denně teď nepřichází víc než deset až dvacet lidí, kteří jsou ihned registrováni, mohou si zároveň podat žádost o azyl, nebydlí už v hromadných ubytovnách, ale v bytech v areálu. Také ústřední kuchyně už dnes není třeba, každý z uprchlíků si, když se vykáže osobní kartou, z nabízeného sortimentu vybírá potraviny a sám si vaří.

Před rokem publikovala spisovatelka Alena Wagnerová v příloze Orientace reportáž z uprchlického střediska v sárském Lebachu (Člověk prostě nemůže jinak, LN 30. 1. 2016). Po roce se na „místo činu“vrátila, aby zjistila, jak se proměnil život uprchlíků i Němců, kteří jim pomáhali, ať již jako profesionálové, nebo dobrovolníci. Denně teď nepřichází víc než deset až dvacet lidí, kteří jsou ihned registrováni, mohou si zároveň podat žádost o azyl, nebydlí už v ubytovnách, ale v bytech v areálu