Co nás učili uprchlíci z Kosova
bánci mají už od útlého mládí brutální sklony, protože vyrostli v prostředí náboženské a etnické nesnášenlivosti, která vedla až k vyvražďování“. Argumentace důvěrně známá i ze současných veřejných diskusí, byť dnes místo akcentu etnického (Albánci) stojí častěji akcent nábožensko-civilizační (islám).
V jiných místech, například v Hněvotíně u Olomouce, proběhlo zřízení humanitárního střediska hladce zřejmě díky tomu, že šlo o tak rychlý sled událostí, že ani obyvatelé obce, ani zastupitelstvo neměli příliš času na protesty. Právě zmíněný Hněvotín může posloužit jako podrobnější sonda do tehdejších postojů veřejnosti vůči kosovským uprchlíkům, jelikož byl jedním z několika vybraných míst, kde probíhal na toto téma sociologický výzkum pro potřeby ministerstva vnitra. Pod vedením etnologa a balkanisty Filipa Tesaře se výzkumu v Hněvotíně účastnil coby student i autor těchto řádků.
To nejsou žádní chudáci
Vedle typických obav ze zvýšené kriminality se Hněvotínští negativně vyjadřovali hlavně k sociální stránce uprchlíků. Téměř dvě desetiletí staré výroky jsou dosti povědomé. Zatímco dnes se ozývá kritika na značkové tepláky a smartphony syrských běženců, v Hněvotíně byli Albánci kritizováni za to, že jeden z nich vlastnil „dokonce“mobilní telefon. Stejně tak Hněvotínští nelibě nesli pěkné oblečení Albánců a to, že u sebe měli německé marky. Jak to vyjádřil je- den místní občan: „Tohle nejsou ti chudáci, co jsme viděli v televizi. Tihle si to dobře zaplatili.“Zřejmě se tedy příliš nezměnila ani stereotypní představa, jak má vypadat „správný“uprchlík. A nezměnila se ani základní nevědomost, jakou roli hraje například právě mobilní telefon pro udržení styku s příbuznými a pro celkovou organizaci útěku z války. Stále se ignoruje, jakou roli hraje v balkánských – a ještě víc v blízkovýchodních – kulturách vizuální dojem, tedy snaha o dobré oblečení, přestože jinak není ani na chleba.
Dnešním odpůrcům jakékoliv vstřícnosti vůči uprchlíkům může právě Hněvotín poskytnout „cenný“argument. V polovině července 1999 se zde totiž odehrál jediný, zato však mohutně medializovaný otevřený fyzický konflikt mezi Čechy a kosovskými uprchlíky. Účastníky potyčky byli na obou stranách převážně děti a mladiství. Hlavním aktérem se stal kosovský mladík Agon Durak se železnou nohou od stolu, kterou poničil nedaleko stojící auto a praštil do hlavy jeho majitele.
Argument proti smysluplnosti byť jen dočasné ochrany pro utečence může zas skýtat samo poválečné Kosovo. Neutuchající hospodářská krize stejně jako bující organizovaný zločin a občasné propukání opětovného násilí klade otázku, zda běžence po návratu nečeká znovu život v útlaku končící v lepším případě novými a novými pokusy o útěk do zahraničí. Kosovský scénář, ovšem s větší mírou ozbrojeného konfliktu, připomíná koneckonců i poválečný Afghánistán či Irák – jedny z největších producentů dnešních uprchlíků na světě. A může ho potkat i poválečná Sýrie, byť tam zřejmě na místo chaosu nastoupí znovuobnovená brutalita Asadova.
Zavřít hnízdo na sto západů?
Zdá se proto, že jsme se – stejně jako naši přední politici a vysoce postavení úředníci – z kosovské lekce „dobře“poučili a že „zavřít naše hnízdo na sto západů“(Lucie Bílá) je ten nejlepší nápad. To by se ale tohle hnízdo muselo vznášet v nějakém blaženém vzduchoprázdnu. Naše současné historicky bezprecedentní pohodlí a bohatství spočívá v tom a závisí od toho, že si lacino kupujeme zboží z méně šťastné části planety a že svět je ochoten námi vyrobené dražší zboží kupovat. Je proto velmi naivní si myslet, že se nás problémy zbytku světa, s nimiž jsme tak těsně provázáni, netýkají, nebo že se před nimi budeme stále skrývat.
Strategie nepodniknout vůbec nic, ani alespoň dočasně odlehčit těm nejvíce ohroženým, se může krátkodobě dařit. Nikdy se však – zvláště v době informačních technologií – neschováme před turbulencí světa tak, aby nás mezinárodní společenství nevidělo a naše počínání nehodnotilo. A to se celému českému národu může šeredně vymstít.
Z příkladu kosovských utečenců v Hněvotíně však můžeme vyčíst i to, čím bychom v současnosti mohli pomoci sami sobě. Je na něm totiž vidět známý fakt z mnoha průzkumů veřejného mínění: čím více jsou lidé s migranty v reálném kontaktu, tím méně se jich obávají. Hněvotín měl v době pobytu utečenců něco přes jedenáct set obyvatel, přičemž příchozích Kosovanů bylo sto. Rázem tak tvořili nezanedbatelnou skupinu, se kterou se prakticky nebylo možné nesetkat. Z tehdejšího terénního šetření vyplývá, že interakcí bylo hodně a neobešly se bez problémů. Mezi typicky „kulturní“patřilo odmítání české stravy v jídelně ubytovny, což bylo zvláště nelibě vnímáno, pokud bylo jídlo (například vepřo-knedlo-zelo) ze strany personálumíněno jako slavnostní. Prodejci v místních potravinách zase žehrali, že jim Albánci chodí za pult a že osahávají zeleninu. Silnější výtky pocházely od vesničanů, kterým albánské děti vlezly do zahrady očesat úrodu.
Pozoruhodné však je, že jen ojediněle přicházely na provoz humanitárního centra oficiální stížnosti. Ovšem nikdy s požadavkem jeho uzavření, nýbrž pouze na jeho zpřísnění. Ostatní vesničané s Kosovci vycházeli dobře nebo měli neutrální postoj.
Před osmnácti lety jsme poskytli útočiště albánským uprchlíkům z Kosova. Teď jsme nepoměrně bohatší, ale k ničemu podobnému se v současné době ani náznakem neschyluje. Snažíme se vypudit i to málo uprchlíků, kteří tu jsou. Proč se dnes chováme jinak? Jakým problémům jsme se krátkodobě možná vyhnuli a na jaké jsme si dlouhodobě zadělali? V polovině dubna 1999 vyčlenila Zemanova vláda miliardu na humanitární pomoc kosovským uprchlíkům. Současné Zemanovy výroky s jeho někdejšími činy hrubě neladí.
Zločin, trest a smíření
Nálada v Hněvotíně se přirozeně změnila po násilném incidentu. Vznikla petice za uzavření střediska. I tato nešťastná událost má však důležitý epilog. Nejenže Agona, mimochodem trpícího mozkovou poruchou, zpacifikovali na místě sami Albánci, ale jejich stařešinové pozvali o několik dní později na svou ubytovnu starostku obce a za celou skupinu se jí omluvili. Místním nakonec vadila spíše nechtěná medializace jejich vesnice a dramatizování případu v televizi. A starostka si po odjezdu utečenců posteskla nad tím, že Kosovci byli odesláni do vlasti příliš rychle, takže se s nimi nestihla důstojně rozloučit. Agon strávil ještě několik týdnů v české vazbě, než za pomoci olomoucké charity získal prezidentskou milost a své krajany do vlasti následoval.
Z bezmála dvacet let starého příběhu kosovských utečenců usazených v Hněvotíně můžeme vyčíst i to, čím bychom dnes mohli pomoci sami sobě.