Naše kniha není žádné retro
S Jakubem Šofarem a Janem Nejedlým o jejich Lexikonu lidové tvořivosti z dob socialismu
Knihu Po práci legraci odmítlo vydat pět renomovaných nakladatelů. Z originálního lexikonu se na konci minulého roku stal bestseller a dodnes patří mezi nejprodávanější publikace. „Naše kniha je takové antinostalgikum,“říkají Jakub Šofar a Jan Nejedlý.
LN Překvapil vás nezájem nakladatelů?
Trochu ano, nejde přece o žádnou sbírku intimní lyriky, ale o soubor lidového humoru za čtyřicet let komunismu.
Jan Nejedlý:
A to jsme ještě některým nakladatelům nabízeli, že si sazbu a redakční práci uděláme sami, takže s tím nebudou mít vůbec žádnou námahu.
Jakub Šofar:
LN Přitom retro je dnes velmi v módě...
Tak to pozor. Naše kniha není žádné retro. Aspoň pro nás je to úplně jiná kategorie.
JŠ:
LN Nějaké styčné body by se ale našly, ne? TřebaMichal Petrov čtenářům nabízí fotografie tehdejších masových konzerv a vy zase vtipy, které si lidé povídali, když je nemohli sehnat.
Nechceme vyvolávat nostalgii, ale zpřítomnit tajnou řeč, kterou se obyčejní lidé vymezovali proti oficiálním blábolům.
JŠ:
LN Kdy jste to začali sbírat?
Zapisoval jsem si to už od dětství. Když jsme se v 70. letech přestěhovali do Klánovic, šel jsem s tatínkem do hospody, on si dal pivo a já nanuk Jumbo, a tam měli nástěnku s takovými pivními hláškami, na které stálo: „Kdo mou brázdu orá, šetří můj pluh pro brázdy jiné.“Já jsem nad tím přemýšlel asi dvacet let, než jsem to pochopil. Rád jsem si také v dětství listoval takovou knížkou, která se jmenovala Válečné anekdoty, vyšla už v roce 1945 a jsou tam i hádanky a výklady zkratek. Němci se tam ještě píšou s malým „n“. Po roce 1989 na podobné téma vyšlo jen pár útlých sborníčků.
JN:
LN Proč byl po válce hlad po protektorátním folkloru, zatímco po roce 1989, zdá se, zas tak velký nebyl?
Po roce 1989 vycházely v obrovských nákladech věci, které předtím vyjít nesměly. Chtěli jsme číst Josefa Škvoreckého a Ludvíka Vaculíka a ne se ráchat v tom, v čem jsme se museli ráchat čtyřicet let. Ale chci zdůraznit, že naše kniha není sborník vtipů ani ukázka nějakého slangu. Je to pokus rekonstruovat určitý druh řeči, který fungoval mezi lidmi oficiálnímu jazyku navzdory. Jakýsi pendant ke studii Petra Fidelia Řeč komunistické moci.
JŠ:
LN Většina materiálu, který jste sebrali, je z doby normalizace. O to, co bylo předtím, jsme definitivně přišli, nebo to půjde nějak rekonstruovat?
Obávám se, že jsme o to přišli, protože lidi si fakt nic nepamatují. Měl jsem představu, že přijdu za nějakým starým pamětníkem a z něho se to bude sypat, ale z nikoho se nic nesype.
Já doufám, že snad někdo, kdo si to pamatuje, ještě žije.
Zcela určitě někdo takový existuje. Ale my jsme ho nenašli a řekli jsme si, že je lepší to udělat blbě než vůbec. Za pět let už by to nedal do kupy nikdo.
JŠ: JN: JŠ:
„Lidi si fakt nic nepamatujou.“
V 90. letech jsem chtěl vydat knihu omodré knížce, mám k tomu spoustu výpisků, pořád jsem to odkládal, až mi došlo, že už je to úplně passé. Nemá to žádný smysl.
LN Reagují čtenáři na výzvu, aby vám posílali další jazykové tvary tohoto typu?
Ano, už se začali ozývat, dokonce i z emigrace. Chceme s jejich pomocí udělat druhý díl. Ten první je převážně z literatury, předevšímmemoárové. Hodně nám pomohly vzpomínky nejrůznějších komediantů, nebo dokonce pozdních komunistických funkcionářů, jako byl Miroslav Štěpán nebo Jaroslav Čejka.
JN:
Ono se říkalo, že část těchto věcí vznikala přímo na ÚV KSČ...
JŠ:
LN A to se jen říkalo, nebo je na tom něco pravdy? Já tomu věřím. Německá Stasi prýměla celé oddělení na sběr a analýzu těchto vtipů, ale že by si je mohl – tam i tady – vymýšlet nějaký funkcionář nebo agent, to si nemyslím.
JŠ: JN:
LN V archivech StB jste pátrali?
Ne, to bylo mimo náš záběr. Ale jak Honza zmínil tu emigraci, já jsem byl teď u Čechů v Austrálii a oni tam pořád žijí v kontextu doby, v níž utekli. Prostě zamrzli v určité době a pamatují si o ní věci, které jsme my tady už dávno všichni zapomněli. Čili emigranti, to je velmi dobrý zdroj.
Tenhle první díl by měl být takový nástroj rozpomínání, který využijeme v díle druhém. Tuhle třeba jeden čtenář knihou zalistoval, vidí Vondráčková, Neckář a hned mu naskakuje: no a Kubišová, té zakázali za normalizace zpívat doktoři... Jací doktoři? – No přece doktor Husák a doktor Štrougal.
Je to jako dávat dolů několik vrstev nátěru, než se dostaneme k nějakému, který nás zajímá. Ale nikdo takový, ke komu bychom přišli a on by řekl: dobře, piš si, tu není.
Jsou tři druhy ohlasů. Takoví ti milovníci piva za dvě padesát a televizních přestávek s koťátky nám nadávají, proč kopeme do mrtvol a nepíšeme raději o privatizaci. Většinou se ukáže, že knihu ani nečetli, jenom na ni narazili ně-
JŠ: JN: JŠ: JN:
kde na internetu. V druhé skupině jsou lidi, kteří říkají: dobrý, ale máte tohle blbě. Šaltpáka socialismu se neříkalo žižkovské věži, ale vodojemům. Což je možné, protože ve folkloru různé věci migrují, takže jedni mohli říkat šaltpáka té věži a druzí zase vodojemům. No a třetí skupina ohlasů je pro nás nejlepší, to jsou ti, co říkají: dobrý, ale já znám ještě tohle, tohle a tohle. LN Existovaly nějaké odlišnosti mezi jednotlivými regiony?
Ptal jsem se ostravského básníka Petra Motýla a ten říkal, že v tamních hospodách se vůbec politické vtipy nevyprávěly, že řeč šla převážně o ženskejch a alkoholu. Ale co je dost regionální, to jsou různé žerty o místních pomnících. Z Mladé Boleslavi mi psal nějaký pán, že tam se říkalo, že místní jsou nejodvážnější, protože se nebáli postavit Lenina před soud – jeho socha stála před místním soudem. Lenin v Hulíně měl zase při odhalování údajně na krku cedulku „ Lenine, ty šulíne, co děláš tady v Hulíně“.
U nás ve Ždáře zase řešili pomník Gottwalda tak dlouho, až místo něj postavili dva dělníky, kteří se dívali na hospodu Bílá labuť, v níž pracoval chartista Víťa Homolka. Říkalo se, že se dívají, jestli už mají otevřeno. Tak takové historky mělo asi každé město, ale my jsme je samozřejmě nemohli všechny znát.
JN: JŠ:
LN Některé věci jsou dnes bez vysvětlivek již skoro nesrozumitelné.
Ano, čím starší věc, tím víc potřebuje vysvětlivek. Ale dají se na tom skvěle vysvětlit dobové fenomény: Jak se liší
JN:
Poděbrady a odbory? – Poděbrady jsou na srdce a odbory na hovno. To je téměř didaktická pomůcka. Doufám, že pro ty „retraře“, co se dojímají starými obaly od kakaa, to může být takové antinostalgikum. Moje oblíbená hádanka. Jaký je největší paradox normalizace? – Že se tahle podělaná doba jednou bude nazývat staré dobré časy.
Nás totiž všichni ti, kdo si neuvědomují, že dnes žijeme v nejlepší době v dějinách českého národa, dost serou.
JŠ:
LN Nejlepší i pro ten humor a folklor?
No to asi ne. Někdo tu knihu chtěl podepsat, tak jsem mu tam napsal: „Doufám, že o naší době podobná knížka za dvacet let už nevyjde.“
JŠ:
LN Asi tu došlo jako všude k posunu od orálního k vizuálnímu: vtipů na Zemana, Babiše nebo Trumpa jsou přece na internetu miliony, jen jsou dělány častěji ve Photoshopu.
Právě tím, že jsou jich miliony, tak ztrácejí smysl. Za normalizace ty vtipy znal každý, ale dneska si to zapamatuje málokdo.
Forma je jiná, ale obsah je myslím stejný. I těch ryze jazykových vtipů je dnes dost, třeba žertovné výklady zkratek. MBA – Mladý, blbý, ambiciózní. Takže nějak to pokračuje.
JŠ: JN:
LN Takže to neroste jen z bezmoci, která byla pro tehdejší dobu typická?
Totalita určitě obranu humorem zesiluje.
Ale nešlo jen o politiku. Byla tam spousta věcí na tehdejší popkulturu, zpěváky.
JN: JŠ:
LN Vidíte v té produkci nějaký vývoj od počátku 70. do konce 80. let kromě toho, že se objevily nové věci, jako třeba „přestavba“, které se staly vděčnými cíli lidového humoru?
Na začátku 70. let to myslím bylo takové trochu přituhlé. Na konci 80. let to už bylo hravější. Nešlo jen politiku.
JN:
LN Říkáte, že jdete proti retru, a v doslovu píšete, že povědomí mladších generací o událostech dob nedávno minulých je katastrofální. Ale je tohle ideální přístup, jak přivést mladé k poznání doby komunismu? Vždyť neznalý čtenář může dospět k názoru, že to byla skvělá doba, v níž si lidé dělali legraci úplně ze všeho.
Doufám, že to nezůstane jediným pramenem. Když jsme o tom diskutovali, tak Honza zdůrazňoval edukativní prvek.
JŠ:
LN Používáte z toho něco ve výuce dějepisu?
Částečně ano, stejně jako ty válečné anekdoty. Myslím, že čtenář pochopí, že v té době sice byla spousta humoru, ale ta doba zase tak humorná nebyla.
Mě fascinuje, jak lidé rychle zapomínají. Když se s někým bavím třeba o cestování, tak si málokdo vzpomene, že bylo nějaké celní prohlášení a že se dalo normálně jet jen do čtyř států. Takže každé opakování a připomínání je dobré. Aby si všichni uvědomili, co to bylo za strašnou dobu. Jak to tady pozoruju, tak za dvacet let dostane Minařík in memoriam medaili za hrdinství.
JN: JŠ:
LN Máte nějaký oblíbený vtip, který nejlépe vystihuje tehdejší dobu?
Mám rád jeden ruský: Chlap si koupí noviny a tam nejsou žádná písmena. Tak se ptá trafikanta: Gdě búkvy, kde jsou písmena? – A on na to: Začém búkvy? Vsjo jásno. Na co písmena? Vše je jasný.
Já mám rád zkratky jako MOKOBUKO – Morální kodex budovatelů komunismu. To je nádhera.
Některé jsou opravdu úžasné, třeba DUDOPRD – Důsledné dodržování pracovní doby. Nebo mám oblíbené označení prorežimních umělců jako „sierralistů“– protože si pořizovali nejdražší tuzexové auto, což byl Ford Sierra.
Moje oblíbená hádanka. Jaký je největší paradox normalizace? – Že se tahle podělaná doba jednou bude nazývat staré dobré časy.
JN: JŠ: JN: